Věci se dějí proto, aby se vyprávěly

Právě takhles mi to včera vzdušnou poštou citoval.

Nic mi za to doposud nestálo, abych se k vůli tomu někam cpala, či fronty nedejbože vystávala. Často dokonce, jak vlastní zkušenost mi praví, nedrat se nejen šetří nervy, ale i se občas vyplácí.

 
Mám to vrozené. Nejsem adrenalinový typ.


Jako v tom vlaku.
 
Vyměnili vagóny a nastal místenkový, chvílemi až hysterický, zmatek. Zaplacených míst u okének bylo víc než ušmudlaných okének. Vagónu vyměněném za jiný nejen zapomněli ta okénka umýt, ale chyběla i místa k místenkám.
 
Opustila jsem tedy dobrovolně svou partu v kupé, na jedno místo dvě stejné místenky, a s vodou lehce perlivou a kuřetem po mexicku v trojúhelníkovém sendviči, usadila se mezi partu neslyšících (bude ticho) v kupé vedlejším, své nohy mezi nohama neslyšícího obra.
 
Ticho ale nebylo. Vesele zdivočelá neslyšící parta doprovázela divoké gestikulace hlasitě vyráženými výkřiky. Nejen výkřiky. Na kuře po mexicku mě chuť přešla, i když vlak se právě rozjížděl. Pavlovův reflex tentokrát nezafungoval.
Přidušeně lapám „čerstvý“ vzduch z uličky, stát v ní u okýnka jsem vzdala. Pět hodin bych to ani nejspíš nezvládla a navíc to stejně nešlo. Překážela jsem.
 
V tom mě osloví, cvičeně klid snažící se zachovat, průvodčí. Jestli bych se uvolila uvolnit svoje místo dalšímu neslyšícímu. Aby byli všichni pěkně pohromadě.
 
„Samozřejmě,“ usměju se: „Samozřejmě, kam mě posadíte, tam si sednu..“
 
Průvodčí, připravená na další lamentace a vysvětlování, na mě krátce překvapeně pohlédne.
 
„Počkejte, někam vás odvedu.“
A odvedla mě do prázdného, voňavého, klimatizovaného vagónu první třídy s obrovskými naleštěnými okny a obsluhou.
 
„Kolegu jsem už informovala, bude o vás vědět, až přejedeme hranice.“
 
Uložím se pohodlně uvolněně do anatomického křesla, nohy položím na podložku před sebou a pak už jen zbylé hodiny vnímám a prožívám a mám ráda. Krajinu, lidi v ní.
 
 
Country není zrovna ‚moje muzika‘, a přesto, právě tuhle melodii krajina, jak jsem ji ještě nepoznala, vyvolá. Vlak jménem Jaroslav Hašek vjíždí do nádhery a já fixuju si do věčné paměti dech beroucí scenérie, člověčí okamžiky, které dojímají. To všechno nepřevyprávětelné.
Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s