Utajený pokus o znásilnění

Rozšíření už publikované verze.

Spartakiádní Praha. Nechtělo se mi radostně cvičit, navlékat se do šatečků s červenými pentlemi. I když byly vlastně docela sexy.

Cestou na Bertramku zastavila jsem se U Anděla na dva chlebíčky a koupila si Míšu na dřívku. Loudala jsem se zvolna směrem k hřišti, kde jsme nacvičovaly, lízala svou oblíbenou zmrzlinu a svět byl můj.

Dřív než mě oslovil, už jsem věděla, co mě čeká. Znala jsem je. Tyhle obstarožní lovce s fotoaparáty na břichu. Možná bych i někdy řekla ano, možná bych i uvěřila…vidět se v časopisu pro ženy! Moje nechuť k tomu nechat se fotit byla ale silnější. Jakmile kdokoli na mě namířil aparátem, získala moje tvář výraz nahlouple naaranžované nepřirozenosti.

Tenhle chlápek byl ale neodbytný. Alespoň kousek jestli mě smí doprovodit. Vlastně mi to ani tak nevadilo, když šel vedle mě s obdivným výrazem v očích a zahrnoval mě lichotkami.

Vešli jsme pěšinkou do chladivého stínu parku.

Tvář muže se v jednu chvíli proměnila. Celý se proměnil. Vtlačil mě do svahu nad pěšinkou. Netušila jsem, jak velkou sílu dokáže mít i vyhublý drobný muž.

Následovaly vteřiny, minuty zlého snu.

Horký tabákový dech, upocené dlaně, nepříčetné oči, odér vzrušení, dotek ztopoření.

Chraplavý hlas:

„Neboj, neboj se…“

Tolik zdrobnělinek na části ženského těla jsem nikdy neslyšela.

„Nesmím se bránit, pak mě nezabije,“ vybavilo se mi v okamžiku, co jsem v žertu radila kamarádce, když jsme četly černou kroniku.

Ve skutečnosti ale, víc než na svůj život, víc než na své panenství, já myslela na bleděmodré krajkové kalhotky z tuzexu, co tak krásně svou něžností kontrastovaly s ošoupaností mých džín.

Taky jsem to zaslechla! Nepříčetný chlápek v mžiku znehybněl.

Nebýt toho starého pána, co před obědem venčil svého miláčka a volal na něj jak na starého kamaráda…Nedozvěděl se, že zachránil moje panenství. Možná si jen všimnul muže u stromu, v chvatu zapínajícího si poklopec, jak zvedá ze země svůj fotoaparát a ve spěchu mizí.

Starý pán dál stoupal parkem, v pomalém rytmu své hůlky. A ani jeho jezevčík nezaštěkal, když mě objevil. S pomuchlanými potrhanými svršky přitisknutými k hrudi, schovanou v křoví.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s