Zbožňuju svojí ložnici

Včera kolem půlnoci, když jsem se šla uložit, našla jsem na svém místečku v pelešení, které dříve bývalo lůžkem, Vanesku, což mě lehoulince rozladilo. Znamenalo to pro mě nevybrat si ani jeden z mých dvou ukládacích rituálů, ale přesunout Vanesku na co nejvzdálenější místo a ještě chvíli si číst.

Ukládám se čím dál později, ale s čím dál větší vášní. Později pak vstávám a nepíšu nebo píšu jen velmi málo, protože umím psát jen brzy ráno, těsně po probuzení, kdy je všude kolem ještě noční ticho. Už jsem to nezažila hodně moc dlouho.

Miluju spánek.

Ne snad pro nějaké zapomnění, či pro posilující účinky jednotlivých mých vzácných orgánů, ale pro sny, plné (neskutečných) neskutečně skutečných emocí. Bože! Ráno pak při kávě ve snaze znovuprožít, ovane mě jen slaboulinký odvárek, ale i ten odvárek stačí mě rozechvět jemnou vzrušující rozkoší. Ach život!

Zatopila jsem v krbu a k výtečné své kávě namazala si čerstvou pravou bagetu s pravým máslem a s pravou marmeládou, prostě pravé cabourgské snídání (vlastně nemám tak moc nic ani proti globalizaci). Díky tomuhle sladkému snídání sevřelo mi u srdce v představě prázdného apartmánku nad oceánem. Jak to, že tam nejsem? Jak to, že nesnídám na terásce a nepozoruju vracející se rybářské lodě?

Hned nato ale zahleděla jsem se do hořících polen a sevřelo mi u srdce podruhé, v představě opuštěné, i od koček, ale docela určitě ne od myší, roubenky v horách.

Vyšla jsem do vlhké, teplé zahrady a nadechla se v té vlhkosti všeho. Slanosti oceánu i vůně lesních hub.

Ze snění vytrhlo mě tiché hekání za mnou. Stál tam malý Jardelek, na každé noze vietnamku, každou v jiné velikosti a barvě a špičkami od sebe a snažil se navlíct do mikinky.

„Pomůžu ti,“ navrhla jsem mu s pocitem, že bych měla něco začít dělat.

„Já čama, babi,“ odpověděl mi Jardelek a oblékl si mikinku obrázkem dozadu. Což mi připomnělo, jak předevčírem kamarád, se kterým si můžu tu a tam z plna hrdla zazpívat, napomenul Vanesku a Jardela:

„Jak jí to říkáte? Dyť je to Mirka!“

Reklamy

4 comments on “Zbožňuju svojí ložnici

  1. Mod. píše:

    Mně už říkají "bábo" doma všichni:o(, každopádně furt je to lepší, než kdyby na mne dospělí volali "babičko" :o)

  2. Mirka píše:

    Fakt "bábo"?To je zase nějaký ten výraz po moravsku?Babička – krásná budoucnost!…napadlo mě, když mi Vaneska vlasy vískala.http://youtu.be/-go4J5eHJ8g

  3. Mod. píše:

    Ne, to není pomoravsku, na Moravě se říká převážně " babina", dospělé děti pak říkají o svých babinách " babka- k babce". Bábo říkávaly děti mé "zaměstnavatelce" Elišce Plzákové, pravnoučata jí taky tak říkají, a mně se to před těma 25ti lety líbilo, protože "babička" mě odpuzuje, snad jen rusové používají podobnou zdrobnělinu, v normálních jazycích je pramatka vždycky něco většího než matka:o).Dětem se sice snaží různé učitelky imputovat, že sem babička, ale ony se brání zuby-nehty:o))Mé mámě říkají děti "babulko" a jejímu manželovi "dědulko", no Čaky jí říká zkráceně "babul":o)

  4. Mod. píše:

    Ano, ta Barunčina, to byla Babička!, taky sem měla jednu takovou, ale ta druhá byla babina:o)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s