Když střelí do psa

Včera jsem si pustila nejen tu ‚Srpnovou neděli‘, ale „kulturně“ neukojena, hledala jsem, co bych shlídla ještě. A shlídla jsem ‚Co se vlastně stalo‘. Ten název mě zaujal.

To podstané, co ve mně z filmu zůstalo, krom toho, že Bruce Willis má skutečně neodolatelný úsměv,

– ukázka je ale z filmu „Skaut‘, který si stahuju na večer dnešní 🙂

tak tedy kromě toho úsměvu na mě mocně zapůsobil ten svým způsobem nesmírně šokující fakt.

Střílečky ve filmech jsou na denním pořádku a rozstřílené lidské lebky nikoho nijak zvlášť emočně nedostanou.

Zato, když střelí do hlavy psa, zvláště velkého a krásného, ženy pláčou, muži se rozohňují – tedy! nechat ve filmu zabít psa!!!

A tady střelili vedle bezbranného hrdiny ležícího na zemi i jeho psa. Mrtvý muž – dobrý, ale ten pes!?

***

Já chodila se svými psy volně po lesích a je jasné, že jsem mohla jen těžko vysvětlovat hajnýmu s jezevčíčkem na provázku, že za žádnými srnkami se nevrhají a že od mojí nohy se prakticky nehnou.

Jednou, bylo to v zimě, šel lesní cestou se psy Martin a bylo to před pravoúhlou zatáčkou a Dag trochu popoběhl. A rovnou proti hajnému.

„Jestli toho psa nebudeš mít napříště přivázanýho, zastřelím ho.“

A Martin, pod vlivem mé výchovy, od nikoho si nenechat nic líbit, když ti začnou tykat – tykej, žádný věk k nějaké nadřazenosti neopravňuje atd., klidně odpověděl tomu dobrému přírodnímu muži:

„Jestli ho zastřelíš, zastřelím pak já tebe.“

Já vyjdu s každým, protože rozhodně nejsem žádný misantrop, ba právě naopak, ale tamtamy v horách udělaly své.

A tak si jednou takhle polehávám rozkošnicky v slunci, odkud cesta dál už nevede a tedy ani auta se tam neobjevují, pozoruju Daga, jak běží nahoru ke studánce napít se pramenité vody, když ke mně sjede zelené embéčko a z něj vyskočí zelený mužíček v obličeji brutálný. Ne ten samý, ale informovaný.

Vyšla jsem mu velmi mile v ústrety a když dokončil svou divokou výhružnou řeč, která mu brala dech, zastřeně svůdným hlasem jsem pomalu tiše pravila:

„Samozřejmě, já vašemu postoji z vaší pozice naprosto rozumím, pane hajný. Takže, až ty psy potkáte, jak osaměle běhají po louce, zastřelte je, když pocítíte tu potřebu.“

Nikdy v životě jsem neviděla někoho takhle a do takových rozpaků upadnout. Poslední větu druhého souvětí už nejspíš ani nevnímal.

Pak jsem mu ještě řekla pár lichotivých vět o záviděníhodném způsobu života uprostřed lesů, v tu chvíli se už Dag šťastně třel o zelené nohavice a hajný ho rozpačitě poplácával.

Pak se na tváři muže objevila jakási křeč, byl to úsměv, kterým se se mnou loučil.

Jenže vyveden z míry, nejdřív nemohl nastartovat a posléze do kopce vyjet, jak mu to po trávě proklouzávalo, tak jsem ho zezadu zatlačila a dlouho mu pak ještě mávala a mávala a i on mně, ruku v zeleném rukávu vystrčenou z okýnka, taky mával a mával.

Pak se jednou za tmy objevil před chalupou jiný zelený mysliveček, tedy taky hajný, jak vymalovaný, ale to už je kapitola jiná, možná někde v hloubi blogu zaznamenaná, protože já už si dávno nepamatuju, co všechno jsem blogu svěřila.

***