Rvu si vlasy (zatím si to ještě pořád můžu dovolit)

Milý, přemilý, Milane Lechu Vidoulský,

 

až teprve dnes, když jsem si s lehkostí (a na zahnání hladu) pročítala naši půlnoční konverzaci, mi všechno došlo!

Jak jsem mohla být tak nepozorná!!!!!!

Snad jsi v té změti našel i můj omluvný komentář…

 

Prosím, nedalo by se to nějak oddeletovat?

12 comments on “Rvu si vlasy (zatím si to ještě pořád můžu dovolit)

  1. ŠVM píše:

    Já, Tvůj velký obdivovatel, nevím vo co de? Proč si rveš vlasy? Co jsem provedl, nebo co jsi provedla? Mám jednu teorii. Někteří přecitlivělí jedinci ať udělají co udělají, hned je napadne: „Bože já jsem trapná (ný) a mají tendenci se neustále omlouvat. Ostatní si toho v podstatě ani nevšimnou. To ale nebude tvůj případ. Tak opravdu nevím, možná nějaká tvoje literární fajnovost která mně uniká. Tak se tím nebudeme trápit. Ráno jsem se probudil kašlem a příšernou bolestí v krku tak že jsme nikam nešli. To mne momentálně trápí.Píšu nějak toporně tak ahoj.

  2. Mirka píše:

    Tak to je mi líto…to s tím krkem.

    No přece – tohle mi včera uniklo:

    http://milanlechvidoulsky.wordpress.com

    Leč, leč se!…všechno ostatní v tento moment nabývá na nedůležitosti.

    • ŠVM píše:

      No teď je mi to úplně jasné! Už mi to také došlo.Vzpoměl jsem si v souvislosti s Tvým hledáním náhrady za rušený „bloguje.cz“ že i já mám blog na bloguje. Ale jen blodžíček vedle Tvé „Kalevaly“. Nikdo mi tam nechodí, píšu do zdi, občas tam nakouknou jen kamarádi, ale to je vše. Zkoušel jsem toho víc a něco také rušil. Asi jsem byl přihlášenej, tak se mi automaticky prohodilo jméno ŠVM za Vidoulský (Vidoulsky, v názvech nepíšu čárku, počítače to nemají rády) když jsem Ti psal. Myslím že tak vyspělá blogerka (technicky vyspělá) mne, plachého, nepíšícího básníka hned najde. Už jen pro to že je tam pikantní historka o Venuši, přechodu, Mirce, mém skrblictví a zatmění slunce.

  3. ŠVM píše:

    No vidíš, lečo to je nápad…

  4. Reblogged this on Pražská Češka and commented:

    Věřím, že Ti nebude vadit, milý ŠVM, když Tvou „Venuši v přechodu“ přenesu i sem (pro jistotu).

    O pohybu kosmických těles sledovaných z koupelny, zdánlivém trvání světa a mém skrblictví.

    Ráno 6.6.2012, tedy hodně brzy ráno, jsem postával v koupelně, hlavu ve střešním okně, na očích papírové brýle z Cabourgu, které jsme s Mirkou tak pracně sháněli. Sledoval jsem Venuši v přechodu. Hlavou mi běžela vzpomínka na horečnou chůzi s Mirkou po promenádě Marcela Prousta, s několika bankovkami tehdy ještě franků v rukách.

    Messieurs…lunettes….éclipse… jurodivá Mirka s běsným výrazem a vztyčenými bradavkami poutala zájem galantních Francouzů, kteří ale, když zjistili, co chce – vidět zatmění, odvraceli se a krčili ramena, snad proto, že nemají rádi komplikované ženy.

    Takto oslovujíce Francouze i Francouzky, zcela jistě jen Francouze i Francouzky, protože jiná národnost se v ospalém Cabourgu nevyskytuje, jsme došli až Avenue de la Mer. Mirka, tak jak byla, v průhledné blůzce, nějakém sárí, ale možná to byl ručník, nedbale narychlo obtočený kolem boků a v plážových sandálech vstoupila do luxusní optiky. Hledal jsem jiný výraz než luxusní, ale nakonec jsem ho tam nechal, protože to slovo Mirka zbožňuje. Vlastně zbožňuje i luxus samotný, ale jak ji znám, klidně se bez něj obejde a rozhodně pro ni není nikterak podstatný.

    Dámy v optice si ji měřily s pozdviženým obočím. Jistě si myslely, že je zde omylem. Byla to pravda. Ale Mirka je Mirka a proto, aby řeč nestála, jen tak bezděčně ukázala na luxusní značkové sluneční brýle v ceně týdenního zájezdu do Egypta. Užaslé prodavačky se podlézavě přihrbily a nastrčily Mirce strojek na kreditku. Teď zase užasla ona, něco takového je jí vzdálené a zbytečně komplikované. Zalovila rukou pod průhlednou blůzkou, někde v úžasných krajinách kolem břicha a pohodila na prodejní pult vulgární hotovost.

    Já divák jen smutně konstatoval, že další dny asi budeme o hladu, mně tedy moc peněz už nezbývalo. Venku moje skrblická duše hučela do Mirky kolik hektolitrů vína ,ústřic, klobásek a kořalky právě zmarnila. „Milane, prostě jsem je potřebovala.“ „Tyhle? Značkové?“ „Ano, přesně po těhle jsem toužila.“ Nějak jsem se srovnával s nacházející bídou, Mirka mezi tím koupila ty správné papírové brýle na éclipse a rázným krokem normanské venkovanky zamířila k domovu.

    Kolem poledne jsme již seděli na balkoně jak v loži, popíjeli víno, ochutnávali paštiky a mořské potvory a očekávali úžasnou podívanou téměř konce světa.

    Teď, dodatečně a s odstupem, si uvědomuji jak velkolepé divadlo to bylo. V krásném domě, v Cabourgu, na břehu kanálu La Manche, před námi ohromné klenuté jeviště, – pláž, moře, obloha a slunce.

    Dole pod námi, na břehu, dav lidí s připravenými brýlemi, pompiers bez brýlí, to kdyby někdo při tom konci světa potřeboval pomoc.

    Upíjel jsem červené a pochybovačně sledoval oblohu se zářícím sluncem. Nějak mě to připadalo nemožné že za chvíli bude tma.

    Moře, v Normandii vždy neklidné, se natáhlo do klidu, jak deka na posteli, i všude kolem nastal nenadálý klid, jen někde pískl pták jak ráno před úsvitem. Zablikalo veřejné osvětlení a rozsvítilo se. Zničeho nic jsem ucítil zhoupnutí žaludku na gigantické kosmické houpačce. To jak se spojili gravitační síly slunce a měsíce, aby nám předvedli jak jsme nepatrní. Padl soumrak a na to hned tma. Kosmické zákony neúprosně fungovaly, nehledě na naše představy a přání.

    Rychle jsem se napil bordeaux, v tu chvíli jediné jistoty. Konec světa ale již končil, někdo daleko od nás, v nepředstavitelném chladu a prázdnotě znovu rozsvítil den, světla veřejného osvětlení zhasla fotobuňka a mě vyhládlo. Užasle jsem se rozhlédl po balkonku, mé krásné spolustolovnice uždibovali mořské potvory a živě konverzovali. Malý Andrášek měl na očičkách papírové brýličky z kovovými skly speciálně před chvílí zakoupené maminkou, zíral do již ničím nestíněného slunce a v ručičce držel nezbytný kečup. Světodějná, ne kosmodějná událost ho asi ovlivní na celý život, až ho potkám musím se zeptat, jestli si na to vůbec pamatuje.

    „A Milane už bude to zatmění?“ „Co budeme jíst k obědu?“ Obrátila se na mne Iren. „Andrášku, půjč mi na chvíli ty brýličky, taky se podívám na zatmění“, natáhla ruku Mirka.

    No možná to takhle úplně nebylo, ale Iren by to takhle nějak vyprávěla. Příští úplné zatmění slunce už popíši, jak bych to vyprávěl já.

    Mezi tím už Venuše důstojně přešla Slunce, sice jen jako malá tečka, ale s velkou parádou. Já zavřel střešní okno, opustil vyhřátou koupelnu, vzpomínky a spící Iren a vydal se dolů do Prahy Venuším vstříc. Náš svět zatím trvá a trvá.


    Přeneseno z utajeného blogu
    Milan Lech Vidoulský

Napsat komentář k Mirka Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s