Luboš

Bratrance, o kterém tu píšu, se kterým mě spojuje ta! stejná krev, vídám málo, stejně jako všechny svoje bratrance a sestřenice. Scházíme se docela výjimečně a to nejspíš na nějakých pohřbech. Nebo při nějakém významném jubileu nějakého našeho společného předka. Ale to už taky moc ne, ze všech našich předků už bývají jen tři ženy.
Nevím, jestli mému bratranci vadí, že o něm píšu, protože on je těžký introvert a onehdy na pohřbu mého strýce, jeho táty, se mě snažit brzdit i ve slovních projevech, jak jsem nadšeně vyprávěla jeho dětem a ženě, bývalé evangelické farářce, o našem dětství a dospívání.

O svém bratranci bych mohla napsat román, kdyby souhlasil.

Díky drogám skončil až v socialistickém vězení, shodou okolností přesně v tom samém, kde si odseděl jeho otec svoje mládí za vlastizradu.

*

Seděli jsme spolu na zahradě, já si připadala zase zvrhle, pila jsem víno, zatímco Luboš, čistý a tichý jako lilie, jen vodu z karafy, kterou jsem mu věnovala, ale on si ji ten večer stejně zapomněl odnést. Ono všechno chce svoje a voda nalitá do sklenice z karafy chutná jinak, než natočená z kohoutku nebo nalévaná z plastové lahve.

„Tak sis nechal ostříhat vlasy,“ pronesla jsem trochu posmutněle. Měl vlasy docela krátké, u hlavy ulízané.

A Luboš, beze slova, jediným pohybem ruky, jak nějakým kouzlem, vyčaroval dlouhý culík.
Byla jsem z toho úplně vedle, vůbec jsem tu proměnu nechápala a kdybych o těch vlasech nezačala, nikdy bych se nejspíš nedozvěděla o tom, co mě nepřestává fascinovat.

Lubošovi se totiž podařilo po celou dobu v tom socialistickém lágru svoje dlouhé vlasy utajit. Zázrak, vtipný hrdinný a povedený kousek, který pro něho v tom vězení musel znamenat strašně moc.
Bachaři si nevšimli, stejně jako já. Stačilo jen vlasy rafinovaným způsobem ulízat, zvednou límec a pro jistotu stát pořád všude zády ke zdi. Ve sprše třeba nebo při lékařské prohlídce, jak mi, jen tak jakoby mimochodem, svým zastřeným tlumeným hlasem, s úsměvem pro něho typickým, Luboš řekl.

Pražská Češka

Myslím na průhledné ruce mého bratrance. Čítával v pokoji činžovního domu, jedl strouhanou mrkvičku s cukrem a citrónem.

Chodil na procházky s maminkou do pražských parků, na Kampu, na Petřín, do Kinského zahrady. Mluvili spolu zjemnělou řečí, jeho maminka se nastěhovala do Prahy z Beskyd.

Vedle svého bratrance připadala jsem si divoce a ušmudlaně, moje hry se odehrávaly v křoviskách hliněné ulice.

Myslím na to, jak jsem ho učila líbat. Nevěděl, že to právě učím sebe. Rozklepal se jako lístek osiky a nepřestával se třást. Snažila jsem se zahřát ho, na nerozloženém gauči, který vyrobil náš společný dědeček.

O mnoho let později jsem šla, dávno po půlnoci, po nábřeží. Už z dálky jsem slyšela cinkat něco jako rolničky. Tehdy noční Prahou chodilo jen málo lidí.

Pod železničním mostem pomalým krokem přicházel, lehce nahrben, muž. V těch místech nechodil už nikdo. Držel v ruce síťovku a v ní, narážejíce do sebe…

View original post 228 more words

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s