Nutkavá neuróza

Znáte takové ty lidi, co chvilku v klidu neposedí, co musejí pořád něco dělat a když zrovna nic nedělají, protože jim v tom něco brání, třeba to, že právě jedou v tramvaji nebo že k nim přišla návštěva, myslí na to, co dělat budou, co všechno ještě musejí, i když ve skutečnosti nemusejí vůbec nic?

Takové ty hospodyňky, co když se ocitnete u nich na návštěvě, sedí vedle vás s hadrem ruce, seberou vám hrníček sotva dopijete a odběhnou s ním do kuchyně omýt ho? Co i když vás poslouchají, tušíte, že myslí na prádlo v pračce?

Prostě takové ty lidi, co se v křesle neuvolní, co nikdy jen tak nelelkují, co s nimi můžete pohovořit jen o věcech praktických a i tehdy padá na vás čišící z nich neklid?

Už jsem byla v životě ledasčím, ale že bych se někdy mohla stát hospodyňkou postiženou nutkavou neurózou, to jsem si tedy byla jistá, že se mně stát zaručeně nemůže. Až do včerejška.

Včera jsem pocítila na vlastní kůži příznaky týhle nešťastný choroby.

Ráno, když jsem zametla všechny stopy předešlé noci a chystala se do vany smýt z vlasů vůni ohně, objevil se zahradě Vojta se dvěma lahvemi mých oblíbených značek.

Byla jsem ráda, že ho vidím, už jsem se bála, že se zatoulal v Thajsku s nějakou domorodou Thajkou a nikdy víc se nevrátí. On se ale vrátil a uzavřen na Palmovce do lingvistického osamění dodělávat svou diplomovou práci a žil Shakespearem.

Tu práci dodělal, diplom získal a tohle měla být uvolňující oslava. Den byl na ni jako stvořený.

Život je o využití chvíle, říkala jsem si, když jsem odšpuntovala vanu a víno a smířila se s tím, že to okno, na které jsem se tak těšila, umyju až zítra.

Vojta vyprávěl poutavě a přesto! Odbíhala jsem, kromě k přípravě couscousu, vyndat nádobí z myčky, strčit prádlo do pračky, přeskládat odpad určený do sběrného dvora, něco přerovnat, něco pozametat, a dokonce i uhrabat pískoviště.

Nechtěla jsem to dělat, chtěla jsem sedět s Vojtou a užívat výjimečného dne. Ale já cítila tu nutkavost…

Svěřila jsem se Vojtěchovi se svými obavami o své psychické zdraví a Vojtěch, který mé chování nemohl přehlédnout, mě uklidnil:

„To nic, to vinaři mívají…takovej ten třes, jak to potřebuješ dostat z těla…“

Uklidnilo mě to tedy, ale na dnešek v noci! Probudím se a myslím na to okno! A těším se na ráno, až si ho budu moci umýt! Taky na to, jak pověsím ten obrázek, ale to mě tak nezaskočilo, obrázky jsem vždycky ráda věšela.

„Čas je vzácná věc! Roky nás naučí, o čem dny nevědí nic!“

Opakovala jsem si do usnutí v marné snaze zapomenout na okno.

Zřejmě za to může fakt, že jsem po dvou měsících absence v domě „vygruntovala“, jen na sklep se zatím ještě nedostalo, a po tom vygruntování jsem prožívala euforii, jak z dokonale vytvořeného uměleckého díla.

Je to tu zase krásný. Hlavně díky všem nádherným a praktickým artefaktům, které Martin přitáhl z Afriky, které dodávají duši našeho domu na smyslnosti.

Reklamy

11 comments on “Nutkavá neuróza

  1. annapos napsal:

    Tohle mám vždy po úklidu, zjihnu a klidně dovolím všem, zase dělat binec, jen to prostě musím dotáhnout do konce.
    A mám také u krásných věcí pocit, že jim musím připravit domov.

  2. kaschika napsal:

    Ráda bych Ti do připraveného domu věnovala takovou malou olejomalbu Vanessky, leč přestože jsem se s tím crcala snad rok, stále to vypadá jako africká žena, dospělá, s výraznými lícními kostmi, krásná, leč Vanessce nepodobná.
    Pokud to někdy dodělám, přinesu :-)

    • Mirka napsal:

      Než to přineseš, tak Vany do té podoby doroste.

      Zrovna jsem na ni myslela, ty děti tu měly zůstat, neměly odlítat. Nenervuju se, ale je mi jich líto, i když jsou s rodiči.

      Tuším jinej režim – péče o malýho sourozence a tak…jak bývá v Africe zvykem.

      A Vany už málem četla česky.

  3. annapos napsal:

    Vejít někam, a nahlédnou do soukromí, cítit něco o čem nic nevím, je zvláštní pocit, mohu si představit cokoliv a přesto mám dojem jako bych u vás byla, vyprávěla vám příběh ze svého života, a vy mě v pohodě a klidně poslouchala. Blogování je zvláštní způsob zpovědi ?

    • Mirka napsal:

      Anno, osobně blogy považuju za svým způsobem až geniální komunikaci mezi lidmi. Zvlášť v době, kdy oficiální média, ať už televize prostřednictvím různých seriálů, nebo časopisy svými celebritami, představují jakési, pardon, palidi.
      O tom proč lidé píšou a čtou blogy toho bylo napsáno nejspíš už hodně.
      Mně to přináší ohromnou zábavu, uvolnění, pocit jisté sounáležitosti a taky ten klamný pocit, že zanechávám jakousi svou stopu. A kdo by nechtěl zanechat stopu?
      Ale hlavně mi moje psaní usnadňuje, poskytuje prostor, pro sebereflexi.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s