Kdo poznal sílu okamžiku…

Koncem toho léta přijel Ten, se kterým jsme byli letně odloučeni, za mnou a za Andrém do Normandie. „Přijel“ jen nepřesně vystihuje jeho jízdu, všechny jeho jízdy. „Přijel“ zní příliš pomale.

Dva týdny na to jsme se měli navracet podzimně do Prahy.

Nádherná Normandie bývá ale nevlídná a On toužil po horku. Rozhodl tedy a cestovali jsme (i to zní pomale) po pobřeží dolů za teplem, tentokrát tedy ne do přelidněného Saint-Tropez, ale k Biskajskému zálivu. Jenže i tam chladivý vítr od oceánu ohýbal borovice. A tak jsme napříč Španělskem docestovali do Valencie.

Valencie konečně horce zalitá sluncem. Ale…večeřeli jsme na pobřeží a pozorovali lodě vyplouvající na ostrovy.

„Tak když už jsme tady…stejně to tady…“

A hned druhý den jsme se i s autem nalodili a přistáli na Mallorce.

„To je děs!…ty hotely!…a samej Němec!“

A chtěl okamžitě odplout.

Nakonec jsme projížděli ostrovem, zmoženi kýženým vedrem, tak dlouho, až se nám podařilo najít tichou zátoku, kde se za svítání jen plavili koně. Poblíž pláže chýška s vynikající paellou.  

Dům, který jsme si pronajali, by mohl hostit autokarový zájezd. Rozlehlá terasa s výhledem na moře, ložnice jsme mohli střídat. Obrovský krb.

Mám ráda rána.

A tohle snové ráno vychutnávala jsem si v pohodlném lehátku na terase, jen v lehkém šátku kolem boků.

Kdo poznal sílu okamžiku, už nic nemusí.

Když v tom se rozcinká zvonek. Ne příliš hlasitě, vlastně docela tiše, příjemně. Cink cink, cink cink. 

Ohlédnu se tím směrem a teprve teď si všimnu věžičky na úrovni terasy.

Vstanu, dojdu po terase k té věžičce, opřu se o zítku sahající těsně k mému pasu a v třicetistupňovém úhlu se předkloním dolů, od pasu nahoru dočista obnažená.

Zdola, od uzoučkého, nizoučkého, mezi dva domy vklíněného kostelíčka, vzhlídnou ke mně černé oči černě oděných Katalánek, svírajících na prsou modlitební knížky.

To ledy v mém zvrhle ranním sladkém drinku zacinkaly a zvedly jejich zraky vzhůru.

 

Když někdy pocítím, že se ke mně blíží pocit trapnosti, vyvolaný něčím mým neobvyklým, vzpomenu si na tuhle chvíli, proti které se každá trapnost stává pouhým odvárkem.

3 comments on “Kdo poznal sílu okamžiku…

  1. Járy píše:

    zdravím, půjdete dnes do Řetězové? Járy B.

  2. halladin píše:

    Tak to bych taky rád viděl 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s