Zestručnělá historie mého Štědrého večera

Jak postupně vznikaly všechny ty zvyky? Jak to vlastně začalo se zdobením stromečku a s dárky pod ním? A jak se ty zvyky proměnily až do prázdně konzumní podoby?

V dětství vnímala jsem všechno kolem sebe jako hotovou věc. Neměnnou, pravdivou. Nic mě nepřekvapovalo. Maličké dítě nepřekvapí, uvidí-li svého otce zamávat pažemi a vzlítnout, neví nic o zemské přitažlivosti. Přijímá všechno, co se před ním otevírá, jako samozřejmé. Nediví se.

Divit se začne až později.(A divit se nepřestane.)

Vánoce, tak jak je slavíme, vnímala jsem jako něco, co tu bylo odjakživa a navždy bude. Ani jsem pořádně netušila, co vlastně slavíme.

Vánoční smrček jsme zdobili rok co rok stále stejnými rodinnými ozdobami, uloženými do velkého kulatého černého kufru, o kterém jsem si vždycky myslela, že je to kufr od bubnu, ale byl to kufr na klobouky. Rodinné ozdoby svou historií všech s námi žitých Vánoc dodávaly stromku jeho svátost.

Každoročně přibylo pár řetězů ze školních ručních prací, řetězů patlavě slepovaných z proužků barevného papíru vonícího bílou lepící pastou a ubilo pár křehkých ozdob.

Smrčku dodával vánoční atmosféru betlém, který vyřezal lupénkovou pilkou táta. Jednou ale chytla pod Ježíškem nastlaná vata ve svíčičkou osvícených jesličkách a bylo po betlému i po stromku. Později jsem se ho snažila vyřezat i já, ale chyběla mi trpělivost.

Od nakřivo hořících vánočních svíček, upevněných ve starodávných klipsnách, chytalo schnoucí jehličí pravidelně.

Vůně hořícího jehličí stala se mi spolu s vůní mandarinek, vanilkových rohlíčků a purpury vůní vánoční.

Žádná koleda není pro mě tím, co tahle vánoční píseň. Hlas ze staré praskající gramofonové desky a mámin zvučný zpěv:

„Tiše a ochotně purpura na plotně vonííí…“

Jedny Vánoce, byly to moje třinácté, slavnostně vánočně působila v celém našem domě jen černobílá televizní hlasatelka. A tak už to zůstalo i každé příští vánoce až do té chvíle, kdy jsem opustila svůj rodný dům a já ho opustila brzy.

Nejkrásnější vánoce zůstávají pro mě ladovsky laděné vánoce v roubené chaloupce.

Z horka světnice mávám otevřeným okýnkem. Z venku voní sníh. Sestupují hlubokými závějemi od lesa. Aleš s Martinem nesou smrček, malý André pilu přes rameno a já mám už přichystané ozdoby vázané ze slámy.

Sedím v teple kamen, ve světle svíček upíjím ze své sklenky a obraz světnice se třemi psy, kocourem, mužem a třemi muži budoucími, je snový. Naštěstí mě napadne zachytit tu atmosféru na film.

Vím tedy docela určitě, že to nebyl sen.

Reklamy

One comment on “Zestručnělá historie mého Štědrého večera

  1. alena píše:

    Tak nám nastestí nikdy stromek nehorel,asi ze jsme meli co nejdrív elektrické svícky,ale vune mandarinek a cerstve urezaného smrcku je pro me taky nerozlucne spjaté s vuní vánoc a cukroví!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s