Doják

Už po několikáté stejný obraz. Asi třináctiletý, čtrnáctiletý chlapec s batohem narvaným učením se zastaví za mocně omšelou roletou bývalého krámu tam, kde bydlí Čočkyn (kdysi v hospodě, když v hospodách ještě nepostával, ale sedával, rozsedl jedné dámě brýle).

Dívám se na toho kluka oknem, jak přilepen k výloze manipuluje nějakým jako mobilem, sluchátka v uších.V předešlých dnech jsem tomu nevěnovala pozornost, zasekl se tam a volá, myslela jsem.  Když se náhodou opřel ramenem o zeď, okamžitě se oprašoval. Jeho rodiče budou nejspíš z těch přísnějších, napadlo mě.

Dneska se ale zasekl tak dlouho, neustále se rozhlížel doprava doleva a když kolem procházel houf od tramvaje,  jakoby znervózněl a změnil postoj.

Znervózněla jsem i já a asi po půl hodině otevřela okno a velmi jemně se zeptala, co tam u toho okna (to znělo tedy dost absurdně) našeho kamaráda dělá?

„Napojuju se na internet,“ naskočily chlapci červené fleky ve tváři a odešel.

Po nějaké době, zřejmě po marném hledání našeho neexistujícího zvonku, objevil se zase u okna, jen v mikině, bundu a tašku nechal u našich vrátek. Zřejmě mu ze mně začalo být horko.

„Promiňte….já…nevěděl jsem, že tam někdo bydlí, napojil jsem se internet free…myslel jsem…“

„Nemáte doma internet?“

„Ne, voni naši….“

Už už jsem chlapci nabízela, že může po škole vždycky zajít k nám, kdyby chtěl. Zarazila jsem se ale včas.

„Když si koupíš kartu …“

„Já vím, do knihovny…“

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s