Domku domečku, kdo v tobě vlastně přebývá?

Na okýnko zaklepala nová milá pošťačka, v ruce doporučené psaní:

„Chcete Orianu?“

„Ta už tu sice nebydlí…jen někdy teda…ale jo jo chci.“

„A co ten Marko?“

„Tak ten teď žije ve Španělsku…já vlastně ani nevím, jestli tu u nás ještě bydlí.“

„A ten…jak to tady….Jardel Celestino…a a a…a Vanesa Helena?“

„Jo jo, tak ty jo, ale zrovna teď jsou v Africe.“

„Aha a…ješťééééé…Maria Manuela?“

„Lety? Tak ta taky.“

Paní pošťačka tahá z brašny kus papírku:

„Mohla byste mi prosím vás nadiktovat, kdo všechno tady bydlí a kdo už ne a i ty firmy, abych věděla, koho sem mám nosit a koho vracet. Ona mi už kolegyně říkala…klepat na druhé okno od branky a schránku prý máte někde pod tím břečťanem…dívala jsem se, ale nedržej vám dvířka.“

„No jo, nedržej už pár let.“

Po chvíli:

„Počkejte, sem se mi to už nevejde…jak že jste to říkala?“

 

Připomnělo mi to jinou poštovní historku, z doby, kdy jsme obývali dům asi tak deset let.

„Langerová Mirka…“

„To jsem já.“

„Tak tady se mi podepište. Blabolilová Miroslava…to je taky u vás?

„No, to jsem taky já…sem se tam nějak zapomněla přehlásit…“

„Aha, takže Blabolilová, provdaná Langerová…“

„Ne, neprovdaná…sem se jen nechala přejmenovat.“

„Aha, takže Langerová Miroslava je správně.“

„Ne, Mirka…sem si nechala změnit i jméno.“

???

„Bylo moc dlouhý.“

„Aha, no dobře…ještě Emanuel Kutheil, tady mám něco, ale to je rekomando.“

„Ten už umřel….ale to je taky pro mě, to bude upomínka za elektřinu…nebo za vodu.“

„Ježiš, tak upřimnou soustrast…“

„To je dobrý, von pan Kutheil umřel už před jedenácti lety, von tady bydlel před námi.“