Jednou ho zase potkám

Kolikrát jsem tuhle větu už slyšela i od lidí, u kterých by mě ani ve snu nenapadlo, že jim tahle myšlenka může vůbec někdy přijít na mysl, že ji vysloví nahlas, i když jí ve skutečnosti nejspíš vůbec ani nevěří. Anebo jí věří?

Té naději, nebo jistotě, že se jednoho dne, snad při vlastním zániku, setkají s lidmi, od kterých je smrt bolestně oddělila?

Už jsem o tom psala nejednou, o tom, že nejen že nevěřím v posmrtný život v jakékoli formě, ale že ani uvěřit nechci, protože mě posmrtný život i v tom nejpůsobivějším podání víc děsí než láká. Představa věčné blaženosti v ráji už rovnou vyvolává ve mně úzkost.

Ale protože všechno je možný ve vesmírném světě nepředstavitelného nekonečna, může se klidně stát, že se jednou budu divit.

Moje rouhání není žádným rouháním. To jen moje čirá duše přemítá a své budoucnosti bez svého těla.

***

Vytřepu si z rukávů mravence, co do čista vyklízejí moji klávesnici od sladkých drobků, poslední dobou vládnou mým počítačem batolata a předškoláci víc než já, a půjdu si připravit svou ranní jarní kávu naděje.

Reklamy

27 comments on “Jednou ho zase potkám

  1. Mirka píše:

    To kafe jsem tedy vážně nazvala trefně. Normálně se od ranní kávy nenechávám ničím a nikým rušit, co nejpohodlněji se usadím v křesle a z co nejsmyslnějším výhledem do tajemna nechám prostupovat horko dlaněmi, zatímco nejvoňavější z drog mi povzbudivě proniká do všech žil.
    Dneska jsem si ale všimla, že mi došla zpráva a díky té došlé zprávě jsem narazila na jinou, která mi před čtyřmi měsíci nějak unikla, na zprávu od krásného přírodního muže z New Jersey, s příznačným jménem Adam.

    „ahoj…dneska jsem se zacetl do tvych radku na webu a myslim ze te budu cist i po zbytek naseho krasneho byti tady na te nasi krasne zemi*…uuuuzasneeee!“

    A i kdyby od té chvíle už nepřečetl ani jedinou mou řádku – prostě RADOST!

  2. Mirka píše:

    Ptáci se zběsile radujou a já s nima. Slunce mě natolik nabilo energií, že jsem málem vzala krumpáč a začala kopat bazén. Ani hrob, co je zrovna na tom místě, by mě nezastavil, kdybych si při hledání krumpáče nevzpomněla, že jsem si jednoho dne řekla, že už nikdy nic nebudu budovat a nikdy nic chtít, což mě uvedlo do skoro trvalého stavu skoro nirvány.

    Tak jsem si ukazováčkem a palcem natrhala mladé lístky kopřivy a připravila si do houpačky čaj. V tom na mě volá Franta, že něco pro mě má a tentokrát měl čtyři starožitné porcelánové tácy, takové ty na chlebíčky a zrovna v té oválné velikosti, do které si ráda servíruju jídlo.

    O&A odjeli pro živobytí a nebýt toho občasného vrtání a řezání, jak se kolem pořád nepřestává přestavovat a přistavovat – tohle je prostě ráj!

    • Mirka píše:

      Byl to skvostný pozdní zahradní oběd „po našem“. Divoce rozhořely se nám tváře, jen nevím, zda-li sluncem, vínem nebo vysokým tlakem.

  3. ratka píše:

    věřím v posmrtný život a také věřím že tam není žádné ty a já a tudíž není koho potkat.

  4. ratka píše:

    k ničemu ti nebude když nebudeš Ty 🙂 v tom je paradox. že k ničemu. jen bude

    • Mirka píše:

      Jakože až moje tělo odumře docela, začnou se informace obsažené v mém mozku (jakožto biologickém počítači) šířit vesmírem. Chápu. Raději bych i ty informace zahrabala někam pod zem. Tedy pod tu moji lípu.

      Je mi z té představy zas až úzko, jak se budou moje mozkové informace bezmocně třepetat v tom strašidelném nekonečnu. Navíc nejspíš věčně.

  5. vidoulsky píše:

    Jen aby tam bylo co pít…?

  6. Mimo.ň píše:

    Víš… věřit – nevěřit – nikdy nevíme.

  7. Vojta píše:

    ‚Tohle‘ (thema) – to je pro mne – ‚védantistu amatéra‘ – vpravdě stěžejní otázka, která ovšem nemusí se nutně ‚jevit‘ jako nějaká „stěžejní otázka“…

    Už jsme o ‚tom‘ koneckonců hovořily:

    Jablko pokud ze stromu spadne dolů na zem a nabije si nos, tak potom to jablko má dozajista větší šanci zavčasu shnít, čímžto uniknout jablečným kanibalům rodu homo sapiens třeba…

    Nový život se dá přirovnat k novému ránu po těžké pařbě – v takové ráno ani nevíš kdo jseš, kde jsi byla, co jsi předešlého večera dělala… – však při troše štěstí se s dalším večerem opět roz-vzpomeneš, vzpomeneš si „kdo jsi!“, a z toho žalu (kdo že vlastně jsi!?), a z té veškeré zbytečnosti celé pak jistě paříš dál a dál… do dlouhé noci až – močálem zlatým se zalykáš, podél černých skal úporně nožičkama škubeš, – modlíš se modlíš, modlíš úpěnlivě, ať už to celé „praskne“, ať už to nějak (nejlépe bezbolestně!) skončí a dopadne, ale ‚ono‘ ne, ne, a ne třikrát ne…, jen další den a další ‚život a utrpení‘, či ‚utrpení v životě‘ či další ‚iluze co se za život tak rády převlékají“…. a tedy znovu dál, a dál…. a tak dokolečka a dokolečka dokola…

    Na žádný věčný Ráj nevěřím, o žádném nevím, vím jen o jakémsi Depu-Zahradě – nebohé duše si tam jezdí ‚dát šlofíka‘ – nektar tam sice nějaký je (docela ucházející), ale jinak dost nuda, samý pinkání…., a musíš tam odtamtud bez-toho sama pryč, nejlépe ‚dobrovolně‘ (to si pak další účinkování můžeš ještě trochu jakoby ‚vybrat sama‘ – alespoň tedy tu iluzi), ty co se bráněj‘, a ty co se tady na Zemi živily hysterkami, tak Vás takové vykopnou takřka ihned (a navíc bez varování a tedy bez toho ‚oddychu‘), a vykopnou Vás zase nejspíš do nějaký tý hysterie, a tam Vám vskutku opět ‚nebude co závidět’…. Takže toto vím já – V….!

    • Mirka píše:

      Zahřmělo, jak jsem si četla vyhřeznutí Tvojí duše, Vojto. Nejspíš se rozburácí první jarní bouře a my si budeme moci něco přát.

  8. Vojta píše:

    Správně!

    Sílu symboliky nikdy neradno podceňovati! Jak (ostatně) říkával veliký můj Jansa Milan (Svárovský) můj:

    „Nikdy nepodceňuj!“

    (… a počkejme si ostatně – a trpělivě – na nové ředitele, na nové Jansy, na hosty a na obrazy taky – počkejme si ají na tu mojí novou baladu „O lásce velikej mezi vele-obřím poštěváčkem (clitorisem) a pindíčkem (penisem) malinkatým“ – žili/y tito sice v pravej lásce věrnej, aj v dobré míře snad…. – ale jenom do tý svatby asi bohužel …Ach Bože můj…!)

  9. Vojta píše:

    Potom se hádat začaly, kdo je jakože „větší“, „silnější“, a přitom na tom začátku byly stejně veliký, silný…
    Ale o tom už psát nebudu, nebubu, a ani nechci….
    Však mě znáš….
    Jsem takovej „literární srab“….
    A to je (zatím) nespornej fakt…

    • Mirka píše:

      Já vím. Byla to hloupá otázka, Vojto. Ale napadla mě proto, protože já si myslím, že „vele-obřím poštěváčkem (clitorisem) a pindíčkem (penisem) malinkatým“…že tím to končí, ne začíná.

  10. Vojta píše:

    No… tak se to celé zřejmě „komunálně traduje“… a já – protože tady mám být za to ‚literárně letecký eso“ a trochu ‚kontrapunkt‘ – tak to trochu převracím – a pyramidu na špičku stáčím – ať je ta pohoda – a zde ten úkryt-svoboda – to jsi říkala – a navíc „to vše“ přesně takto cítím, ač podobné věci jsou výplodem čiré fantazie, chorobného mozku plus internetu – žádný takový klitoris jsem na vlastní kůži samosebou ještě neviděl a o pindících vím zas jen z doslechu, a zase trochu (velmi málo) z toho pojebanýho internetu…. Balada je přesto pojmuta navýsost naturalisticky a doslovně a citlivě – až nábožensky právě… Ale nic, nic…. zase bych si vysloužil nějaké ty epitety pornofila-odporníka… No tak nic… Mám to v šupleti, čas mi dá za pravdu… Tento svůj něžný boj o něžně velký klitoris – ač sám, navěky už asi, fatálně zneuznán a popliván – zatím vzdávat nebudu….!!!

    Ani nesmím….

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s