Ubírám, jinak by mi nevěřili

„To je k nepřevyprávění, co se mi stává,“ říkala mi Magdaléna ve chvíli, když jsme spolu užasle prožívaly těžko popsatelné:

„Ubírám, aby mi uvěřili…“

„Jak dobře tohle znám!“ smála jsem se já spřízněně. Já ale ubírám i z jiných důvodů. Možná, že až jednou nebudu nucena ubírat, stane se můj život nudným. Jestli je vůbec něco takového možné, tedy aby se život nudným stal. Moje máma tvrdí že ano.

Já se nenudím ani sama samotinká ve vaně. Ve své včerejší noční lázni, s lahví už zase starého dobrého francouzského, než dohasl oheň poslední sedmé svíce*, prožila jsem si sama se sebou mejdan prostě skvostný.

V jednu chvíli jsem zapomněla, že nejsem v domě sama, ale že někde nahoře si pracuje Aleš, co spí v průměru čtyři hodiny denně a právě teď točí komediální seriál, který svým obsazením působí i pro mě lákavě (o personálu a hostech jednoho malého hotelu na periferii) a zapěla si zkušebně árii z libreta Mistra Vidoulského:

„Vy zde a nah? Jste snem mým a cílem mých snah!“

A zapěla jsem tu árii nejmíň dvacetkrát, pokaždé jinak a čím dál tím procítěněji, tak trochu i na počest Libuše, mojí mámy, která, stejně jako Mistr Vidoulský a jeho přítel,  který jakoby Pavarottimu z oka vypadl, propadla operám a tudíž i já jimi byla tak trochu poznamenána. Oblíbenou Dvořákovu Rusalku jsem v dětství shlídla na scéně Národního divadla vícekrát a árie této opery provázejí mě celým životem. Pěju hravě nejen „Měsíčku na nebi hlubokém“, jak se i sám Mr. Vidoulský ve svém článku zmiňuje, ale i doslova hakenovsky „Ubohá Rusalko bledá“. Zvládám totiž  různé výškové polohy od sopránu přes kontrabas.

Nejvíc mě ale poznamenala blecha, k vůli které jsem pak do Národního divadla odmítala chodit, která mi z honosných národních sedadel zalezla pod, už tak pro moji vnímavou kůži náročné, bílé umělohmotné punčocháčky a mučila mě celé představení doslova pekelně.

Doma pak mě maminka postavila do vany, sundala sametové šatečky s bílým límečkem a začala ze mně opatrně rolovat punčocháčky ( jinak se stejně svléknout nedaly), které zanechávaly na kůži mých tvarujících se stehýnek odpudivý vzorek, obohacený kousanci parazita a opravdu v jednu chvíli narazila na tu tlustou nacucanou blechu, která posléze ve vaně zanechala stopu mé krve a ve mně na dlouhý čas nepřekonatelný odpor ke Zlaté kapličce.

*Takové malilinké ohýnky, pche! Koupelnou, i tou, prochází komín. A tam kde je komín, může se postavit i krb!

Miluju komíny, zvlášť ty z kamene. Včera Váňa dodělal na zahradu schůdky vytvořené z pálených značkovaných cihel zbouraného staletého komínu z domku pro služku na statku. Krása!

Váňa říká: „Škoda, že všechny ty cihly nejsou stejné !“  Až mě to zabolelo.

***

André odletěl za láskou do Barcelony a já teď začnu s láskou vyklízet prostory, kde zanechal své stopy, aby byly do pátku do večera nachystány pro Martinovu početnou rodinku, která přiletí z Afriky. Roztopila jsem dům, aby se tu dalo vydržet a odolávám pokušení (tolik to tu přece miluju!), abych pražský dělnický domek nevyměnila za ten se zahradou nad mořem, kde bych pěstovala citrusy a olivy, ze kterých bych si v místní lisovně nechávala lisovat panenský olej, kterým bych si potírala zlátnoucí tělo a vůbec pěstovala bych tam všechno možný i nemožný, protože tam to všechno roste samo a možná bych i něco chovala. Jenže i v Gargánu v zimě fouká.

Gargáno

Gargáno

Gargáno

Gargáno

Advertisements

4 comments on “Ubírám, jinak by mi nevěřili

  1. Mirka napsal:

    Happy Anniversary!

    You registered on WordPress.com 1 years ago!

    Thanks for flying with us. Keep up the good blogging!

    Poslali mi dneska přáníčko z WordPressu a já zase žasnu nad časem, který proletěl.

  2. Mirka napsal:

    No a tady pořád…jak to říkal ten Kemr?

    Já vždycky když dlouho prší, vzpomenu si na Josefa Kemra a tím pádem i na to, jak jsme jednou, ne spolu, ale vedle sebe, pili vodku s džusem v divadelním klubu a pak vedle sebe seděli na modře potažených schodech Nové scény, kam nás protekčně usadila uvaděčka a sledovali jsme souzněně fascinovaně Kočku na rozpálené plechové střeše s vynikajícím Rudolfem Hrušínským.

  3. vidoulsky napsal:

    Mrška bleška z podkolenek do vaničky,
    odtud hopky do vodičky.
    Co to žába slizká kuňká,
    nejsem bleška – prý jsem muňka!

    • Mirka napsal:

      Měl bys napsat knihu říkanek pro děti. Říkanky Ti moc jdou! Zlidověly by. Já bych si těch knížek koupila hned sedm.

      K těm zvířátkům, co se tak rozkošně nazývají muňkami, které jsem osobně sice nepoznala a už nikdy nepoznám, mám ale přes toho svého profesora biologie vztah vskutku něžný.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s