Jednak mám určitá privilegia, například nemusím do žádné neklimatizované tramvaje či autobusu a ani za volant ne a tak si už po ránu ve stínu stromů můžu dát třeba chlazený růžový sekt a zajídat ho nocí chlazenými třešněmi.
A můžu chodit bosa, jen látkou, jak pavučinkou, obtočené tělo.
Miluju tahle vedra o to víc, že trvají tak krátce. Slaná vlhkost od oceánu sem sice nezavane, ale zase brzy přijdou bouřky.
Advertisements
Tak já bez toho sampána,zmrzlinu zajídala broskví a taky to bylo dobré,v pátek uz se zase má ochladit,tak si uzívej….;-)
Děkuju, Alenko. Užívám si, co to jde. Ale na pozadí veškerého mého užívání, jako by mě tížila jakási výčitka (všehomíra). Něco jako – když si celý svět nemůže takhle užívat…
Klidním se sice, že „každý si užívá podle svého“, třeba workoholici, i tak ale – připomíná mi to pocity mojí tchyně (kdybych se byla bývala vdala), která si nemohla náležitě užít svých bot, když ostatní její spolužáci chodili do školy bosí.
‚Nocí chlazenými‘ se mi básnicky moc… – a tuze líbí…
Však jako že se Třešeň jmenuju, tak o tom chlazení mým báječným…
(za noci včerejší)…
Lehounce – a mezi náma –
Pochybuju…
Nechals tu sedm dunhill (lek). Nezvlhly.
Noc byla horká, pravda. Třešně ale, bez slunce k ránu, přeci jen zchladly.
Popravdě řečeno to byly Light Davidoff, však to v našem pozitivním vztahu k životu nemění (snad?) nic vážnýho…?!
Od D ale jsou…začáteční písmena si pamatuju vždycky. Jasně, že Davidoff – jen jejich dým skutečně voní.
Tak za těch devadesát korunek krabka mi ta vůně zjevně stojí…
Ale Oni nám ty ‚nezdravé libůstky‘ – za potlesku všech – brzičko již asi nadobro zarazí…
A místo jako Belmondo, civět budu jako puk…
Nadobro zarazit nemůže nikdo nikomu nic. Leda by ho zabil, Vojto.
Vídávám (já, frankofilní) tu a tam Belmonda.
Toujours souriant, toujours positif…proč tedy pláču?
Belmondo se mi ted líbí víc nez dríve,je porád frajer!
jak tam stojí…starý muž. chvíli nechal na sebe pršet blesky fotoaparátu a pohledy čumilů a odchází. domů. i staří muži mají svoji důstojnost… kterou se snaží udržet usměvem do kamery. tohle je stáří
Zoufale odporná dárková růžová taštička a jeho starý pes se tam jenom mihne.
jo. celé je to neskutečně tragické. čuměla jsem na to a nevěřila očím.
taky čumil s pocitem trapnosti za ty lidi.
Koneckonců, jsou to jenom lidi, Ratko.
Nebo….nebo ne?
já taky. vzalo mě to za srdce. je jako můj tatínek co odešel. taky se rozzářil v určitých momentech. úsměv do kamery a odchod… domů.
Já si pamatuju svýho tátu jen mladýho. Jen někdy si představuju…
Nevěděla jsem, že i Tvůj tatínek…to je mi líto, Ratko. A věř mi – žádná fráze.
děkuji mirko. zítra je pohřeb.
Vojto, v dnešním po poledni umřel Filip Topol. Ještě včerejší noci povídali jsme si právě…o něm.
No jo, no… Je to i pro mě kus tý smíchovský a malostranský staro-režimní historie. Psí Vojáci, kluby či hudební sály namixovaný všemi sortami lidí, v samozřejmosti spojených v náladě povzneseného vzdoru a volné improvizace… Možná i ty tajný, co tam podle všeho do práce chodili byli spokojený. A dobrý pivo všudy teklo proudy!
Loni jsem náhodou narazil na jejich bubeníka – Davida Skálu – v tramvaji cestou do Kobylis…, a ať si prý zase přijdu poslechnout koncert třeba do Vagónu, že prej zvuk maj’ pořád dobrej a jasnej a tvrdej, a možná lepší než kdysi – ‚za mladejch kluků‘. Tehdy mi ta návštěva nějak nevyšla, a takto již tedy už nevyjde…