Každý má právo být takový, jakým se být cítí. Vypadat a chovat se podle vlastních představ, ne podle představ jiných, žít mezi lidmi a přesto svobodně, ne pod diktátem toho, co se má nebo musí.
Proč těžce a namáhavě přelézat přes nekončící překážku, když se překážka dá docela jednoduše obejít nebo s menší námahou napořád zbourat.
Odbourávání nechtěného není nakonec až takový problém, jak se na první pohled může zdát. Odbourávat lze docela klidně, až něžně. Tuhle metodu jsem odkoukala od vylučovacího systému těla.
A týká se docela všeho. Všeho toho, co chci nebo nechci dělat, kým a čím chci nebo nechci být obklopena, kým chci já sama být. Jenže vědomí tohohle všeho v žádné genetické výbavě není. Člověk si dopředu nemůže být jist, co všechno z toho lákavě mu servírovaného nedokáže strávit.
Zbavit se předsudků generacemi vštěpovaných a naroubovat si štěpy vlastní, to chce kromě odvahy i kus sebelásky.
Nejpodstatnější spočívá v nezbytnosti zbavit se obav z toho „co tomu řeknou lidi“ od nejširšího okolí až k okolí nejužšímu. Čím užší okruh, tím je to méně snadné.
Odbourala jsem spoustu činností, od banalit až po podstatné, a i některé vztahy.
Pražská Češka 
nejlip se to dela, kdyz nekam na dlouho odjedes… 😀
To se to pak bourá samo až na samou podstatu.
Dlouho jsme tu nebyly, doufám proto, že i my nejsme odbourány!!!!!!!
Jinak samozřejmě souhlasím. Člověk se nejdřív snaží a přelézá a podlézá a obchází, a dostává do čumáku; až mu jednoho dne konečně docvakne, že může jít jinudy. A třeba i s někým jiným.
„Odloučení chabé city tlumí a silné zvětšuje, tak jako vítr zhasíná svíčky a rozdmýchává oheň.“
Ta poslední věta v ni žádném případě neplatí pro přátelství. Pokud jsem pocítila k němu skutečné přátelství, těžko ho někdy pociťovat přestanu. Mě žádný přítel nezklamal. I když se nevídáme, i když si nepíšeme, je nad Slunce jasné, že jakmile se uvidíme, zlehka na přerušenou nit hovoru navážeme. Jako bychom se rozloučili včera. Znám tohle dobře a miluju to!
vůbec jsem nezapochybovala že tak to máš s přáteli. o jaké vztahy teda jde? odkud se vzaly ty jiné vztahy…
Ono se mi o tom ne zrovna moc dobře píše, Ratko. Nějakým záhadným způsobem přitahuju k sobě i ženy, kterým ale (až na jistou zvědavost) ve skutečnosti o mě vůbec nejde. Díky neschopnosti říkat ne, stávala jsem se jejich jakýmsi osobním psychoanalytikem, kdykoli k dispozici.
Při každém setkání mluvily (jen s nepatrnými obměnami) stále to stejné o sobě, při každém posezení pořád dokola a já je jen občas přerušila nějakým optimistickým povzbuzením a přitom opouštěla samu sebe a proměňovala se v jen jakousi navrčenou vrbu. Když to tedy hodně stupidně zkrátím.
Paradoxem je i to, že jsem svým způsobem i pro ně začala psát jisté články, dodala odkazy, ale k mému obrovskému údivu o blog neprojevily sebemenší zájem. Čtou ho naopak lidé z mého okolí, o kterých jsem se domnívala, že by je nudil.
Mirko, tak tohle hooodně dobře znám!!!
Já vím, že bezpochyby do těch „upírů“ patřím taky (a kdo ne), ale alespoň si to čas od času uvědomím, a „jdu jinudy“. Neboť na pořekadlu, že jen idiot dělá stejné věci a očekává jiný výsledek, něco je.
Nebyla bych nejspíš sebereflexe schopna, ale naštěstí mám Zuzku se stopkou v ruce. Chachá … ačkoli ani Zuzka nedokáže zastavit granát již v letu.:-))
Zklamání z toho, že na jednu stranu z Tebe vysávaly energii, a na druhou nebyly ochotny si přečíst články psané pro ně, chápu. Na druhou stranu to pro Tebe může být, a vlastně evidentně je, chvíle, kdy pohár přetekl. Osvobození.
Díky za slova o přátelství, stále to pro nás moc znamená.
Okamžitě se mi vybavila představa Zuzky v její slavné letecké kukle. Pomalým pohybem zvedá ruku a jen mírně se zapotácí, granát v ruce.
Výborně, Mirko (ad článek) ! Přesně.
Ano, taky jsem taková, co hůř říká Ne,hodně přizpůsobivá a vlastně empatická, ačkoli jsem si to o sobě ani nemyslela. Přesně teď je pro mě aktuální největší úkol – dělat, co chci já, a vědět to přitom, a ne dělat, co jde na ruku lidem okolo, jakkoli jsou mi milí.
– Moje vlastní (kompenzační?) reakce na tuhle moji sníženou schopnost je někam vlítnout (třeba na blog sem?) a nechat se slyšet poněkud sebestředně a zase odlítnout.
Tak já zas letím 🙂
Lišky přece nelítají, moje milá Liško. Zalézají neslyšně do svých tajemných nor.
Sebestřednost, ačkoli ji jednomu vyčítám, není možná vůbec žádná špatná vlastnost, jestli to tedy nějaká vlastnost vůbec je. Jen se Homo sapiens, tedy člověk rozumný, moudrý, stylizuje do středu dění.
Koneckonců, ať se podívám kterýmkoli směrem, pořád v tom středu zůstávám.
Dělej jen to, co sama chceš, Liško. Je snad někdo, kdo by Ti v tom mohl zabránit?