(Kdo jsem? Odkud přicházím? Kam jdu?)
Si kladu, ne někomu, protože je nad Slunce jasnější, že odpovědi na ně nedostanu.
Kdysi, v touze, která prý odeznívá s odeznívajícím mládím, v touze po pravdivosti, opravdivosti, jsem došla k jedné docela věcné odpovědi. Totiž, že to jediné pravdivé, opravdové, s čím jsem se v životě doposud setkala, byl orgasmus.
(Bylo to v době, kdy lež s falší byla nejen samozřejmostí, ale i jistou nutností. )
Pamatuju si, jak se mi v ten moment celá složitost světa zjednodušila.
***
Překapávaná káva/saucisson sec, tlačenka/ borůvky, Bordeaux/ bílý Chenet, vepřové řízky s citr. šťávou, bramborová kaše s česnekem, salát – rajčata, ředkvičky, maličké papriky, mladá cibulka, lístky bazalky, česnek,aceto balsamico, oliv. olej, sůl, Bordeaux, borůvky/večerní repete
Pražská Češka 
No konečně nosné tema!
…k zamyšlení.
Otázkou ovšem zůstává, co nám takové nosné téma může přinést.
Literární orgasmus. Ovšem alimentární orgasmus je intenzivnější. U těch ostatních už se nepamatuju.
Nevadí. Paměť bývá stejně klamná.
Klamný je ostatně i každý zrovna prožívaný okamžik. Máme na sto způsobů, jak na sebe a na svět v tom jediném okamžiku pohlížet. Je to na nás. Objektivní pravdivost neexistuje. Jen ta námi vyvolená.
(Ovšem tělo se tak snadno obelstít nedá.)
Takže zpíváme, děti:
Raz-dva-tři-čtyry /
Horgáásmůůs / ten je někdy víc než lááá-skáááá /
Horgáásmůůs / –
– safra neflákejte se mi tu takhle děti, pěkně s radostí – z vesela, sakra,
no i ty Libuško…, co si myslíš?, na tebe to platí taky…!
Dobrý učitel dobře ví, že zpívání rozradostňuje, posiluje, spojuje, hormony štěstí vyplavuje.
[audio src="http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8b/AlbertFarrington-ItsaLongLongWaytoTipperary1915b.ogg" /]
Dobré nosné téma, taky jsem kdysi došla ke stejnému závěru… i když jsem v poslední době zvyklaná. už to není orgasmus, je to láska – vztah. opravdový věčný vztah. kdo jsem, odkud přicházím a kam jdu … ve vztahu
Věčný vztah. Jistě.
Pro takový vztah ale není nic důležitějšího než schopnost umět si vytvářet pozitivní iluze (…on je pro mě ideální.)
Žádná speciální kombinace lidských vlastností, která by vedla k věčnému vztahu neexistuje. Zas je to jen na nás…
Vazba, potřeba, vděk, závislost, zvyk, cokoli. V tom všem lze hledat pravdivost lásky. Má mnoho podob.
proč on? Vztah ke všemu kolem a moje místo v tom celku. nikoliv staticky… v pohybu. reagovala jsem na to tvoje odkud (neznámé já) kam. a to je možné jen ve vztahu.teda odněkud někam.. (ke světu, bohu, lidem, věcem, jak to nazvu) Nesmí být v tom zvyk. Zvyk je malta. Zabetonuje. a nakonec betonový vztah k muží či mužům je iluze, pod všemi těmi vztahy (i k muži) se odkrývá úplně jiný vztah (ten který jsme měla na mysli)
…odkud (neznámé my)
Jaký je můj pravdivý „vztah ke všemu kolem“ a kde je moje opravdové „místo v tom celku“…tolik variant, která je ta moje pravá?… ve vzrušující (a riskantní) hře na život, o kterém vím svoje nic.
Výborně:
Takže?
Hudbo hrej:
‚Mudrováá-á-ní / to mi nááleží / na tom mi zá-á-leží /
mudrováá-á-ní / no to mě potěší… a utěší… / atd. / –
Lech Marian Vidoulsky- zpívat ssebou! (to je rozkaz)
Každé řemeslo se člověku dostane pod kůži.
Snadno rozeznáš řezníka od chirurga.
P.S. Nevím docela jistě, co tím chci říct.
Ej Orgasme, Orgasme
pekný účel máš,
en se mi nepáčí,
keď ma vynacháš
Nechcem já být vynachaný
hezkou děvou opí…..
Raději aj dvojku
vynach raděj Vojtu.
Z jakých rodů pocházíš Ty?…můj Ogare?
Joj, som vidoulan, a popěvek je prasácká z vidoulska
No pěkně jsi zazpíval, Barde!
‚Dvojku-Vojtu’…. – a já houska už jsem propadal černejm depresím, že kromě ‚Borovský-Havel‘ takový-hle úchvatný rýmy zůstanou – coby ten Petr černej – už jen na mně…
Takže malá poklona a veliký díky, Pane….
O Mistře, díky…nejsem hoden…velké povzbuzení do další práce. Chtěl bych totiž dokončit teorii takzvaně rušivého, nebo chcete-li Mistře, bočního verše. Ten bych učinil po splnění účelu volně odnímatelný.
Ale příklad, předpokládejme Mistře, že bych pojal úmysl, napsat o Vás oslavnou báseň. Například:
Ó Mistře,
myšlenky Vaše
vystřelují
jako šípy bystře.
a tady ouha, vidíme, že nám tam cosi skřípe. Když „to“ tam dáme, rým se ztratí, když to vyjmeme, tak se nám to sice hezky rýmuje, ale poněkud se vytrácí smysl. Můj nápad spočívá v myšlence, že konec verše dáme poněkud stranou. Asi takto:
Ó Mistře,
myšlenky Vaše
vystře……………………………………..…lují
jako šípy bystře.
Ty zbytky samy o sobě mohou býti natolik poetické, že vznikne další báseň, pravděpodobně surrealistická, nebo se mohou větvit v další oslavnou báseň, například takto:
Ó Mistře,
myšlenky Vaše
vystře…………………………………………. …lují,
jako šípy bystře………………………………..Tvé myšlenky nám
……………………………………………………….kralují.
Zatím to nemám ještě domyšlené, rozptyluje mne boj o živobytí, ale chci to dotáhnout.
V dokonalé úctě Milan Lech Vidoulský
Jak příznačné!
Básník, co přišel obhlídnout, Tebou rozjařen, žhavou jámu a ohořelé smrky, básnil před tím, než vyšel k Číňánkovi pro další lahváče, jen o Tobě. A taky o Belmondovi.
Už tam cinká, na zahradě.
„Porsche mezi přispěvateli!“ vykřikl Vojta v adriatické náladě.
Mám takové, již ošuňtělé, modré plavky. Pokaždé, kdy si je obléknu, ptám se Irén: Kterého významného francouzského herce Ti v těch plavkách připomínám? Bingo! Vždy se trefí! S tímto letitým rituálem jsem začal na normanských plážích, tuším že jsi se i Ty tenkrát trefila. Tak schválně, kdybych na sobě měl modré plavky střihu trenek, kterého významného francouzského herce bych Ti připomínal? (Nápověda: Delon to není!)
To byly plavky? Skutečně plavky?…to v čem ses tehdy koupával?
No…ano, nepřišly Ti dost elegantní?! Připadal jsem si tenkrát jako světák, zejména když mi Iren vzala jen dvoje slipy a jedno triko a já byl nucen nosit triko Mistrovo, které tam zapomněl.
„Iren, kde mám věci?“
„V kufru.“
„V tomhle?“
Moc dobře si vzpomínám, jaks vytáhl, než jsme se vydali k oceánu, z toho k prasknutí narvaného kufru své jediné vyrudlé bavlněné trenýrky.
„A kde mám plavky?“
„No, to sou voni.“
http://www.novinky.cz/veda-skoly/310713-vedci-objevili-novy-druh-savce.html
Nechci tu v tom dělat ještě větší zmatky, ale musím dodat, že v mých vzpomínkách ty Tvoje “plavky” každým dnem, každou oceánskou koupelí, zvětšovaly svou velikost.
Vytahovaly se.
Nevytahovaly, přizpůsobovaly.
Ježto jsem kdysi (po kapsách) nosíval logaritmická pravítka (aji i jiná udělátka), dovolím si celou onu nešťastnou ‚záležitost‘ uvésti (alespoň částečně) na ‚pravou míru‘:
Bylo to totiž celé ‚tak trochu‘ jinak – bylo to tedy úplně celý jinak:
„Porsche mezi přispěvateli!“ jako pominutej lev tatránskej zařval a řval Vojtěch… – a ‚marně se přitom snažil (včas) zaujmout stanovisko ne-z-účastněného pozorovatele‘. (Vodňanský)
Takže tak…
‚…že každý to správný řemeslo má zlatý a žižlavý dno… a.t.d.,‘ tak to (doufejmež) snad chceš (tím vším) snad říct (snad se nepletu?)!?
Nebo snad vypadám jako nějaký Kafe (alias tvůj Řezník)?
Béřu hůl do ruky, a jedu Ti to ‚osobnostně vytmavit‘ (alias vy-světlit)…
Vojta je totiž a kricifix muž celo-bílý, Velikým Albiónem přezdívaný…
Jsem z řeznického rodu.
já z učitelského 🙂 ale všichni předtím (až do deváté generace) byli zemědělci nebo sloužící
On člověk vždycky pochází z více rodů…
ve všech rodech 🙂 žádné překvapení se nekonalo
Hůl cestou ztratil, Vojěch.
Dobrá tedy Lechu, věrný můj Mariane!
Zapomeňme (pro jednou) na marnivé politické půtky – těšme se báječným atletickým večerem…
A že to myslím vážně, tak dnes asi už ne-od-cestuji tím vlakem,
a zase v duchu poletím… vzducholodí…
(snad tedy z toho všeho ne-z-panikařím a ne-z-nervózním – z těch výšin…)
Ó jak Ti závidím reku vzducholodní, že opájeti se můžeš smíchem jejím, vlaky ostatně jezdí pořád, jízdní řád je pěkný neřád, já vlastně taky, proč se nehřát, nebo přihřát? Byv heterosexuálem ortodoxním oxymykoin nebo oxymóron hřej se v teple Jejích koron, korun nedbej že málo korun taky odpověď je že bych mlád zlatavé těleso její popatřil. Řeč Tvou jsem použil snad mi styl uběhl v. Dnes si Karlota oblékla šarlatový Berlín a perly stihaček a odložila prostý šat palácových revolucí….(ta poslední věta není ode mne, volně podle Analogonu č.1, tuším že Karel Havlíček)
Tedy! To je litera tůra!
Miri, Ty to (ty příspěvky) ‚přehazuješ‘ jako ty poslancové ve sněmovně….
Takže ještě jednou, a už ‚to‘ nazpátek snad nikam už nepostrkuj…
Dobrá tedy Lechu, věrný můj Mariane!
Zapomeňme (pro jednou) na marnivé politické půtky – těšme se báječným atletickým večerem…
A že to myslím vážně, tak dnes asi už ne-od-cestuji tím vlakem,
a zase v duchu poletím… vzducholodí…
(snad tedy z toho všeho ne-z-panikařím a ne-z-nervózním – z těch výšin…)
(Jinak budu musit jet tím vlakem….)
Nic nepřehazuju, vážně nic, Vojto. Nevím, co se to tu sakra děje. Já se dívám na to Zvíře.
Tak fajn… A že je to výživný zvíře, Belmondin ušatej…
Alespoň tak teď holky vědí, že věru nenabízel jsem Ti ni-žádnýho zajíce v pytli…
P.S. Mr. Porsche akceleruje skvěle – přidáme mu tedy tu osmičku na převodovce.
Zvlášť ta pasáž se „zlatavým tělesem“ mě učarovala.
P.S. Přidáme mu ji tam naležato, tu osmičku. Kam se hrabou Rolls-Royce.