Jdu po ránu ulicí centra, klikatě se vyhýbám (vždycky po pár krocích) čím dál menšímu objemu zvratků, vlevo, vpravo, vlevo vpravo…konečně se vyprázdnil docela, pozdně noční flamendr a já můžu pokračovat rovně dál. Do té chvíle tedy, než mě s dlaní obrácenou k Nebi neosloví.
Napadá mě, jestli mě moji sběrači, co je zásobuju pod naší lípou papírem, železem, prázdnými lahvemi a pár drobnými na krabičák, nepoznamenali nějakým čipem, který pražské povaleče okamžitě upozorní:
„Tahle dává!“
Osloví mě jedinou, i kdybych procházela ulicí v semknutém šiku.
Tak jsem zase dala poslední kovovou padesátikorunu a pak neměla mince do automatu na jízdenku a musela si jít koupit něco, co jsem ani nechtěla, jen abych si mohla rozměnit.
Pak spatřím na dálku v hodně rušné ulici dětičky s tykadélky, jen tak tam stojí, docela pasivně, v rukách krabice od bot s charitativními předměty. Lidé je nevšímavě míjí, světlušky si jich taky nevšímají, dál pasivně stojí…až do okamžiku, než mě spatří.
Sotva se přiblížím, všechna tykadélka se v tu ránu rozkmitají…
Býval jsem někdy rozpačitý, někdy jsem i hrubě odmítl, v podstatě jsem nevěděl jak se s takovou situací úspěšně vyrovnat. Pak jsem někde četl – je lepší dát dvaceti podvodníkům, než nedat jednomu potřebnému. Když ale v poslední době je těch žadatelů nějak moc. Vyřešil jsem to tak, že posílám měsíčně pravidelně pár stovek na dobročinné účely.
Už z dálky je teď vidívám, jak se ke mně blíží, tu s tykadélky, tu s nataženou dlaní, se štěňátkem….
S širokým úsměvem zpomalím, zahledím se žadateli vlídně do očí a zřetelně k němu pravím takto: Již jsem přispěl. Drtivou většinou slušně poděkují. Když jsou neodbytní, táži se, zda berou kreditky. Ale to tam musí být víc lidí, abych nedostal přes držku.
Vojtěch Falsifikátor Dějin – Mizerný Zřec i Milec Milenec – (a neumí ‚pořádně‘ číst!)
Originální zpráva o Kanci (‚Novinky‘):
Lidé kempující východně od australského města Port Hedland zažili příhodu, která se může zdát na první pohled nesmírně kuriózní, ale mohla stát někoho zdraví. Zvídavý divočák objevil nehlídané plechovky s pivem, postupně jich 18 nakradl a vypil. Po dopití piva však dostal obrovský hlad a chtěl se prát. Naštěstí nenarazil při svém tahu na žádného člověka.
Nyní bude následovat (:)
Vojtěchovo Vidění Světa – poslední věta (Svatá Kráva):
„Naštěstí narazil při svém tahu na řádného člověka.“
(Nu což, aj takovéto příspěvky někam posílám…)
Pochopí to Lech Vidouulsky…? Pochopí??? To zatím nikdo neví….
A za to za všechno může ten Freud.
No tedy já jsem z toho jelen, ani stopa pochopení. Snad to pivo a kanec, tam bych se trochu poznával, ale v Austrálii? Mají tam vůbec pivo? A kance? Existuje vůbec Austrálie? Existuji vlastně já, nebo jsem jen hříčka na blogu rozmarné blogerky?
Hříčka na blogu blogerky, to jsi docela určitě, Milane Lechu. Ovšem ne rozmarné. Nejsem ani náladová, ani nevyzpytatelná, natož pak vrtošivá!
Kdo říkal?
To jen příroda ve mně bývá snad někdy rozmarná a vrtošivá. Svoji náladu ale nezměním hned tak lehce.
Já jsem to myslel spíše jako lichotku – tato vlastnost bývá často spojena s krásou. Vidím, že už se také začínám vyjadřovat poněkud komlikovaně.
Představa, že bys mě měl vidět coby vrtošivou krásku mě opravdu rozesmála.
Právě si objednávám (jak snadný život v tomto světě zázraků) nový fotoaparát s paměťovou kartou. Blog znovu ožije.
Zatímco André připravuje „čínu“ k obědu a chystá se jít pro dětičky, já se tu příjemně zasekla u těch objednávek a povídaček a vřící voda bůhví jak dlouho vanou zbytečně protékala. Ruku jsem tam neudržela. Upustila jsem tedy hodně a začala doplňovat studenou. Vzpomněla jsem si na to, až když vana byla plná protékající tentokrát ledové vody. Upouštím znovu a připouštím znovu horkou.
Rozverná (nikoli rozmarná) Blogerka Mirka.
Milan výtečně!
Díky (naší) aplikaci ‚dialektického laktátu‘ (tak zvaného), stočený v soliptickém pruhu, M.V. nakonec poznal Pravdu… A to nádavkem Pravdu v podobě slovutné ‚obrácené špiritósní perspektívy‘!:
Duchem Velikého Mescallera oblibován, domněle medituje meditován!!! – Nu…, a nám, milé děti, teď již nezbývá než Milanu malinko po-závidět a hodně jemu zatleskat…
P.S. Mescalero je jen s jedním ‚l‘ – mně se to prvně nějak víc líbilo zdvojeně, ale teď si uvědomuji, že ‚z výchovného hlediska‘ je to ‚chyba‘! Nechť tedy Miri jedno nadbytečné ‚l‘ odejme, a tento můj vysvětlující komentář nechť Miri též odejme… V