Otužilé ňadérko

Chtěla jsem to zatajit, ale napíšu to. Mám zrovna teď odvahu, jsem totiž sladce upastisovaná. Tím nejlepším Ricardem, přímo z Marseille.

Stalo se v jednom z těch mlžných rán, asi tak předevčírem. Vyšla jsem doprovodit Černoušky jen tak na lehko, jako ostatně každé jiné ráno.

„Babička Jana* nosí i podprsenku a ty nenosíš ani kalhotky, babi, já myslila, že kalhotky se musí nosit.“

„Nemusí, Vanesko.“

„Babička nenosí ani ponožky, Vany,“ upřesnil Jardel: „Že babi nenosíš ani ponožky?“

„Až přituhne, nějaký si natáhnu, Jardelku. A deme.“

Dřeváky, džíny, žluté triko s příliš dotrženým výstřihem, pod které proto nosívám ještě jedno žluté triko s výstřihem o něco menším – ale co, omotám se tou šálou. A zálesácký hacafrak, co nikdy nezapínám.

(Mám totiž celkem specifický vkus, nosím, mimo jiné, obrovské výstřihy kryté šálami a protože málokteré triko má výstřih odpovídající mým potřebám, nastřihuju, dotrhávám. A tak se stalo právě i u zmiňovaného žlutého trika.)

Děti jsem odevzdala do rukou pedagogů a jdu ustupující mlhou pomalu a blaženě ulicí vzhůru. U dveří sousedů postává řemeslník s culíkem, v montérské kombinéze, s brašnou na rameni.

Uvidí mě a strne. Ale jen na chvíli.

„Dobrýýýýdééén…asi nejjjsou domááá…dommmáááácííí…“ zdraví mě ten mladý dlouhovlasý muž v montérkách, s výrazem mlsného kocoura, protahuje slabiky a točí se za mnou jak korouhvička po větru: „Je zima, co? Takhle po ránu. Chtělo by to kafíčko…nebo panáčka?“

„Dobrý den,“ přitakávám slušně a míjím toho muže, nepřístupná, ale přeci jen polichocená. A říkám si, že by ten San Antonio měl nakonec pravdu s těmi řemeslníky navyklými na povolné osamělé paničky v dopoledním čase?

Doma shodím dřeváky, vejdu do koupelny, abych si ruce umyla a….krve by se ve mně nedořezal! Pod tlustou šálou, několikrát kolem krku obtočenou, tak krásně ladící ke žlutému triku, vykukuje téměř celé –  moje pravé ňadérko.

Tak proto!

Řemeslník je mi ale v tu ránu fuk. Myslím na ty pedagogy, tedy vlastně pedagožky. Stalo se to ale nejspíš, uklidňuju se, jak jsem se na cestě shýbla k tomu černému kocourkovi s bílým flíčkem pod krkem.

manželka mého prvního životního partnera

20 comments on “Otužilé ňadérko

  1. oldwomen píše:

    jj, to je hned…

  2. Desperádo píše:

    Z takové pěkné historky přímo sálá ta ranní pohoda

  3. alena píše:

    To je taky muj názor,inu kazdý není otuzilý…..;-) Bezva kartónek ze zivota.

    • Mirka píše:

      Respektive – každé ňadérko není otužilé.

      • vidoulsky píše:

        Musej často na čerstvý vzduch – pak jsou otužilé.

        • Mirka píše:

          Mávala jsem jako divá divoženka, dneska v té staropražské cestičce. S kýmpak ses to tak (tak mlád!) po ránu ležérně procházel, zabrán do vášnivé konverzace…otázka čistě řečnická.

          • vidoulsky píše:

            No nekecej, tos byla Ty??? Já myslel, že to je jedna slečna „vodnás“ a chce zaparkovat. Ledabyle jsem jí pokynul a volal ostrahu, ať jí pustěj dovnitř. Ještě říkám, co tak zběsile mává, dyť je ráno a parkoviště prázdné. Pak jsem ji potkal a ptám se, kde parkovala. Nikde, dnes jsem tu metrem. Volám tedy té kolegyni, se kterou jsi mne zastihla v pracovním hovoru – hele to byla asi tvoje známá. To ne, ta blondýna mávala na tebe. Celý den přemýšlím, co to bylo za tajemnou blondýnu, co na mě mávala, že jsi to Ty, mě ani nenapadlo. To je mi opravdu líto, ale přes to sklo je zvenku dost blbě vidět. Tak zítra už Tě snad poznám.

  4. Desperádo píše:

    No kdyby na mě Mirka mávala svým otužilým ňadérkem, tak bych mohl být zabrán do sebedůležitějšího hovoru, ale jejího mávání bych si zcela bezpochyby povšiml.

    • vidoulsky píše:

      Mávala rukama. Škoda, taky bych si to užil.

    • Mirka píše:

      Kdyby se mi nedejbože! skutečně podařilo zamávat ňadérkem – jak na prvního máje mávátkem – povšiml by si mě jistě každý. Ovšem vzápětí by ten každý musel vzít nohy na ramena. Leda tak nějaký zvrhlík možná…

      • vidoulsky píše:

        Dnes na stejném místě, hůlky opět již v batohu, bundu v ruce, celozrnný croissant v druhé, již bez šveholící kolegyně, spíše s recese sleduji zamlželou prázdnou uličku. Krve by se ve mě nedořezal. Z ranního oparu vynořil se tiše stříbrnný Mercedes. To však jen Nejvyšší Statistik dovolil si žertík k úzkostlivému brožůrkáři, marně hledajícímu pevný bod. Nikdo nezamával. Kýžená patrně spala, s ňadérky příjemně prohřátými

        • Mirka píše:

          Ty doby, kdy tahle čtvrť náležela mně, zapadly do minulosti. Škoda škoda, že žádný Neruda ji tehdy náležitě nezaznamenal.

          Ale byl to včera dobrý obraz, který zůstane už ve mně zaznamenán napořád. Ovšem zdálo se mi, že se spíše paláci vzdaluješ než k němu přibližuješ.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s