Dnes ráno se mě snad dotkl. Co dotkl? Celou do své náruče mě vtiskl

Vyšla jsem do zahrady, zrovna na východě vycházelo slunce. Rudé zářící světlo, neskutečné. Jak kdyby peklo rozevřelo svoje okna. Pekelné červánky, krvavě ozářené domy, stromy, barvy oblohy nepopsatelné…

V noci jsem četla Váchala a ránem vstoupila do jeho dřevorytu.

„Ty máš důmněnku, že duch můj stále jen kolem jídel se točí a nic krom toho řádného nabaštění lepším ideálem býti nemůže. Pravdu máš, ctný příteli, neboť jako Antonius poustevník vidinami pokoušen jsem, neženskými však, jelikož – jak říká poděbradský regenschori: ó roztomilý křesťane, k stáru ti vše přestane a více ti nevstane (myšlénka před oči, zlá) – podobné tentance dávno jsem už přemohl, ale obrazy dobrot potravních a krmí lahodných stále pronásledován jsem.“ 

Kdyby by mi dali na výběr jednoho jediného české umělce, spisovatele, výtvarníka, neváhala bych ani vteřinu. U mě Josef Váchal vévodí.

Znovu čtu jeho paměti, ale nejsou to tamty paměti, ten bibliofilský poklad na ručním papíře. Ten jsem čítávala hodně pomalu, znovu a znovu stejné věty, hladila jsem stránku dlaněmi, u krbu s vínem…a nechtěla tu knihu dočíst.

Taky jsem ji nedočetla. Jednoho večera, natěšená, štípala jsme si dřevo do krbu a pak ty slibující polena ke krbu skládala, když v tom vešel, On, a začal stůl plnit všemi snovými pochoutkami a otevíral nejlepší vína, aby se vydýchala, než začneme hodovat. Bylo to, jako vždy, svůdné a opojné.

Později, po večeři už, klepu na Jeho dveře: „Neviděls toho mého Váchala?“

Podíval se na mě a v tu chvíli mi bylo všechno jasné. Všechno to hodování…

Nemohla jsem ale začít křičet: „Vrať mi ho, toho mojeho Váchala, kup mi ho nazpátek!“ Byl to totiž Váchal Jeho. A navíc, za tu cenu, za kterou ho teď v antikvariátu začnou prodávat…

Vyběhla jsem do své ložnice a přitiskla si k tělu jediný svůj skutečný poklad. Tuhle knihu stvořil sám Josef Váchal, sám z ručního papíru si ji vázal, sám tiskl…

Měla jsem odjet na delší čas a svůj poklad (nebyl můj, byl zase Jeho), tu skvostnou jedinou a jedinečnou knihu, které se dotýkaly Váchalovy prsty stejně tak jako moje, jsem schovala pod svou matraci ve své ložnici. Tady ji nikdo nemůže objevit.

Jenže ji objevil. Kdoví, co tam pod mou matrací hledal. Třeba napršelo střešním oknem a On ji chtěl usušit.

Když jsem se pak po měsíci, dvou, vrátila, když jsem nazdvihla tu matraci a tam jen holá prkna mého pódia, rozbrečela jsem se a brečela jsem pořád. A brečet, to já umím, leda když mi někdo umře. V tu chvíli mi ale někdo umřel.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s