Nebudu si přece stýskat nad vlhkým šedo šedým šedem, když ho stejně proměnit nemůžu. Všechno slunečné jeví se mi v tuhle chvíli jako neskutečný sen – bylo to nebo to nebylo?
Do toho vkrádají se nedomyšlené myšlenky na konečné konečno a nekonečné nekonečno a atakdále.
Ovšem prožívám si po svém a tak nahlížím na všechno ve mně i mimo mě s jistým pobavením. Pozoruju dění a čekám až mě napadne, co bych vlastně měla chtít, abych tedy mohla „za tím jít“.
Moje instinkty, na které odjakživa spoléhám, upadly do jakési otupělosti, bez obsahu a směru. Nejsou štont k něčemu mě podnítit.
Plním tedy okolnostmi dané mi úkoly a ačkoli neplním je bez chuti až nadšení, nenaplňují mě do potřebné pro mě euforie, se kterou tedy rozhodně do budoucna počítám.
Navíc mám ve všem dobrovolné milé pomocníky.
***
Rozlítí či rozlítostní mě máloco věcného, tedy ani to ne, že tablet vydržel dětičkám sotva čtrnáct dní a že zavazadlo, které jsem napěchovala dárkama pro Loanku do Afriky, vrátilo se mi z letiště zafóliované, protože za něj chtěli po Martinovi 4 800,- Kč. Až se za sedm měsíců Lonka na chvíli vrátí…
doufam, ze se jednou k tvemu nadhledu doberu taky 🙂
Mít ho, neocenitelný nadhled, je úžasně osvobozující, to bezesporu. Ale jisté životní peripetie, skrzeva které jsem se k němu, myslím, dobrala já, bych Ti zažít nepřála.
to chapu… zkusenosti holt nejsou zadarmo…
Mirka má pravdu. Nadhled je krásná věc a cesta k němu vede trním a bahnem.