Tu televizi pod stříškou, jak nám ji sem nasadil Martin, jsem ještě neměla odvahu spustit, i když Vaneska prý ví, jak na to.
Za to ale zvrhle pokračuju dál v internetovém sledování dílů druhého seriálu Sanitky, aniž bych poznala sérii první. A už je jasný, že to všechno dokoukám, i když tenhle svět se vůbec nepodobá světu tomu, ve kterém já žiju. Nebo právě proto.
Seriálově neseriózní dialogy…ačkoli Dagmar Havlová ve své roli působí v hrané fikci na mě stejně jako Dagmar Havlová z reálného politického dřívějšího dění. Cítím k ní nepatřičný soucit a věřím jí všechno, i když vypadá pořád tak trochu jako nešťastný zombie. Tedy z mého pohledu. Přesto, nebo právě proto, ji mám svým způsobem ráda, Dášu Veškrnovou. Koneckonců i sňatkem s ní získal Václav Havel moje sympatie. Dokázal, že se nebojí opravdu ničeho. Tedy ani stádní reakce. Státník.
Proboha Sanitka! Já tomu nevěřím!
Záchranáři! Musím je milovat.
Teď prej chystaj akční seriál Akvaristé, už se těším. To drama až se budou líhnout živorodky.
Což mi připomnělo tu rybu, víš, tu pravěkou rybu, jak jsme o ní taky psali. Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenovala. V tom antikvariátu. Nebo…nebo se mi to jen zdálo. Občas se mi sny a skutečnost pomotají.
Zdá se mi třeba, že to byl jen sen a najednou koukám a…a vona je to realita.
Latimerie podivná.
A nebyl to antikvariát, byl to klub akvaristů ZK Tatra Smíchov. Ted je tam herna.
Tak nevím, proč se mi vryl do paměti obraz, jak vstupuješ do tuchnoucího antikvariátu a tam hned za vchodem v akváriu splývá (už dlouhá léta neplavala) osamělá pravěká ryba, která v Tobě vybudí hluboký cit.
Tak to jsem nebyl já a byla to úplně jiná osamělá pravěká ryba.
Hmm. Možná to byl Ivánek.
Ten ryby nerad.
Počkej, teď si vzpomínám. To jsi ale popletla dvě věci. Hned za vchodem v antikvariátu seděla pokladní, byla osamělá, vypadala jako ryba, ale hluboký cit ve mně nevzbuzovala. Možná tak rychlovku vzadu za regálama. No a pak je tu ta ryba. Ale hluboký cit jsem k ní taky necítil, tak nevím. Ale v antikvariátu neplavala. To vím jistě. Vlastně, co víme jistě?
Jistě víme jen to, že to bylo na Smíchově. Smíchov! Někde si zkusím vyhledat, jak tahle čtvrť (se smutnou rybou) přišla k tam veselému jménu.
On Tě přejde Smíchov až se dobereš pravdy.
Víme, jak to s tou pravdou bývá, Lechu.
Já věřím tomu, že se na levém (na tom smíchovském) břehu Vltavy smál a smál a smál Horymír.
No, je krapet po půlnoci, tak k té Tvojí Sanitce, vobčas zkouknu nějakou Pilcherovou. Jsou tam hezcí lidé a dobře to nakonec dopadne, je to takové úhledné. Prostě jak si Sasové představují život Anglosasů.
Chodíš na ni do městské knihovny? Myslím, že pro mě by tohle nebylo ani na zkouknutí.
Tuhle se mi dostal do ruky román pro ženy jedné současné, prý velmi populární, německé spisovatelky, jejíž jméno se mi vytratilo, stejně jako název toho románu. Děj se odehrával částečně na Mallorce a jediné, co si z něho pamatuju, jsou ztvrdlé paty hlavní hrdinky, které tam ta pětatřicetiletá žena vícekrát nechutně řešila, pro mě tedy způsobem až fascinujícím.
„Jakoby neznala pemzu….“ hladila jsem si svoje chodidýlka, jak patičky novorozeňátka.
To ta Sanitka, ta mě zaujala z více důvodů. Vede mě k takovým českým úvahám.
Probudím se, pomyslím na Tebe a v tu ránu mi dojde mi, žes s tou Pilcherovou (nebo jak se jmenuje) nemyslel nějaké romány (mohlo mě to napadnout, kdyžs to psal v souvislosti se Sanitkou), ale filmy. A taky mě hned napadne, odkud že nejspíš pramení Tvoje touhy, tedy ta po károvaném saku s koženými lokty.
Cože? Kdo to? Cinká mi tu u ucha ajfón. Ňáká pilná bloggerka. Ještě spím. V knihovně maj zavřeno, je neděle. Nejhorší jsou ranní běsy.
To tedy ano!
Mně probudilo zaťukání na dveře ložnice, ale možná na ně vůbec nikdo neťukal.
Zrovna jsem se ve snu vydala pěšky na prašnou cestu po světě. V tunice, co mi ji přenechal potulný mnich i s holínkami, vakem a i s vousy a dlouhými černými vlasy.
Stála jsem před dvěma mohutnými schodišti, které vedly dolů na dámské a pánské toalety, chtělo se mi čůrat, tak strašně moc!
Zula jsem si holinky, nechala je nahoře a vydala se po masivních schodech s ostatními muži. Dole byla podlaha po kotníky pokryta jemným nevábným blátíčkem, stoupla jsem si, bosá, na špičky a podívala se vzhůru ke kamenným kabinkám, na mušli jsem nemohla.
Muži tam prováděli nějaké obřady, kouřili podivné věci a já už musela…
P.S. Netušila jsem, že někomu můžu po ránu zacinkat.
Holka, Ty ještě netušíš věcí….ale už jsi mne úplně vzbudila.
Myslela jsem, že už máš navaříno, i On už má. Voní to opojně. Jen čekáme, až se Kati s dětmi vrátí z hřiště.
A až se převléknu ze županu.
Jsem doma sám, tak jsem zvlčilý. Iren pracuje, přijde až v půl páté, do té doby si užívám. Mám rozestláno, nevyčištěné zuby a načaté pivo.
Den přímo k tvoření stvořený.
Nikoli ‚odpověďět‘, anýbrž nesmělý dotaz následuje: Co to bylo za to ‚načaté pivo‘ (ten label, ten brand, či snad ten ‚značku‘ myslím)…? Safra!… – To ale musilo bejt pivo…. ‚Imagination mine is beginning to bite!‘ (nevím proč zde uvozovky, když je to /všicko/ vlastně moje… – až na to pivo načatý tedy…, to už bude asi vypitý (?)… takže není vlasně už ničí… /pro znalce filosofie to myslím aji-aji aj ‚filosoficky/…).
Na ‚společné rodokapsy‘ nereflektuješ, tak šponovaným individualistou Ty Jseš… Tak!
Běžím tak sám přes pole….Alane, taky to asi nedoběhnu.
Nevyzývej a začni sám, Vojtěchu. Třeba se, zlákán úvodem, jaký tady ještě nebyl, přidá.
Tak podle mně apokryfů tohle zní na ‚protinožce‘ – v těch jejich značkách pivech ale já se bohužel nevyznám – od boku tedy (snad správně?) střílím: ŽIGOLOVSKOJE!
Ale né, je to stará dobrá Anglie, Alan Sillitoe, Osamělost přespolního běžce. Nepovedená narážka na toho individualistu. Pivo byl Bernard, jedenáctka. Mé oblíbené.
No jó – to jsem kdysi viděl taky – ten film – rozhněvaní mladí muži, tenhle Alan…
Moje nesmělá otázka se však týkala piva, tak asi v tom individualistickým poli byly pohozený masívní vidle nějaký, na který jsem si svojí ‚apokryfní spekulací‘ parádně naběhl…
Bernard mě sice napadl jako ‚Bernard‘, ale to už je jedno… Moje ‚Pivo Gigolo‘ tutíž zůstává pouhým těsným synonymem…
Moje ‘Pivo Gigolo’ – myslíš Pinot Grigio? Mé oblíbené? …těsným synonymem…? tělesným synergyem…ten svět je tak zmatený, pomoc, hilfe….slova jsou matoucí
Tak ať je to jasný i eventuálním čtenářkám, které se v piv-iv-u a potažmo v Rusku až tolik – pochopitelně – neorientují:
‚ŽIGULJOVSKOJE‘ bejvalo v Sovětským svazu něco jako u nás ve své době ‚Plzeň‘.
Odtud pak ‚ŽIGOLO(vskoje)‘ jako že – i když neznám až tak dobře ty různý značky těch anglánskelch piv toho běžce Alana, ani jsem si nebyl jistý zdali dotyčné ‚načaté‘ byl ten ‚Bernard‘ – žigola = gigola mohl ve své době /aji třeba i dnes/ dělat i Mr. Bernard i Mr. Milán z Vidoule (takovou fůzi myšlénkově-literární jsem tím pádem dopustil) —- no, a teď tedy nám ten posledně jmenovaný Mistr z toho na-oplátku nadělal ‚Šedou Rulandu’… – a my zatím nevíme proč – (proč vlastně?!) – snad aby moudře poukázal na mé stříbrné vlásky…. ?