Jsem nekonfliktní typ, to je jasný. Už jen proto, že konflikt komplikuje život a komplikace, to není nic pro mě, zjednodušovatelku všeho. Zjednodušovatelku tělem i duší.
Přesto jsem se dvakrát během dvou víkendů ocitla v konfliktu. O víkendech mívám „na starost“ pět i šest dětiček někdy. A je to pro mě radost ohromná trávit s těmi moudrými bytostmi, od kterých se učím neustále, čas. Zvláště pak tenhle čas předjarní.
Dva prakticky identické parkové konflikty vznikly díky tomu, že dětičky vylézaly na skluzavku, tedy směrem vzhůru a to se nesmí. Všechno přeci má svůj řád a ze skluzavky se má klouzat, ne po ní vylézat směrem vzhůru.
Nikdy bych netušila, jak takové tatíky s fotoaparáty na vydutých pupcích dokáže takový čin vyvést z míry.
„Všechno má svůj systém!“ rozkřikl se na mě muž, když viděl, jak se jeho rozčilovaní pobaveně usmívám. „Vy snad chodíte do krámu po střeše?“
Manželka přitakávala. Seděli tam vedle sebe, dva, pár. Pak vzali svého chlapečka, který i on se, tajně a chabě bez úspěchu, pokusil vylézt skluzavkou vzhůru a odešli směrem k domovu z panelů, po vyšlapané cestičce.
Pražská Češka 
jo jo hristove konflikty… ale ja jsem treba taky dite z panelaku…
No jo, generalizovat se nesmí.
My geniové, – Vojta, já a pár dalších, zásadně lezeme skluzavkou v protisměru. Ne že by se nám to líbilo, ale cosi nás nutí.
Skromně musím podotknouti – jistou zásluhu na Tvém správném směru, MLV, připisuji i svojí maličkosti.
Pokud jde o mne, tak jsem možná tak ‚génius sebe-trýzně‘
Však proti skluzavce vždy!
Proti skluzavce
Ku pramenům žízně….
Strašlivé, když se jeden k pramenu doškrábe, aby zjistil…že vyschnul.
Tam kde pramení dobrá žízeň,
Tam také pramení dobrá duše,
Která – jakž známo aj psáno –
Jest věčná….
Dala bych si sklenku na Slunci…jenže zbyla mi dneska jen ta dobrá duše.
Zkusím tedy něco vymyslit…
Včera u mě byla Madame L.
Tak mi taky trochu vyschnul….
Ten pramen mých minimalistických
……………………… ‚finančních toků’….
(Smajlíky – jak o mě známo aji mnou psáno – nesmajluju!)
‚Mně‘, ‚Mně‘, ‚Mně‘ – do čerta s tím šestým pádem….
Jsem já to ale trubka skopovo-dubová, dubovo-skopová…
S Vlastou Burianem bych se proto – z toho všeho pádování –
‚Zmačkal a zahodil!‘
a proč by se nesmělo? pravda – lézt vzhůru, pokud se jiný pouští opačným směrem není suprčupr nápad – ale chybama se člověk učí. btw: vylézt obráceně je docela makačka..
No jistě – zásada číslo jedna – NIKOMU NEPŘEKÁŽET v jízdě dolů.
děti na místních odložištích (a že jich tedy je – placů i dětí) soutěží kdo koho podjede; starší přešly o levl výš – kdo koho sundá.. třeba pán záviděl, že on už se nevlezá?
Myslím že tihle týpci, pozoruju je v těch parcích, jsou celoživotně, dědičně snad nějak, zakomplexovaný a všechny svoje mindráky si léčí omamnou mocí, kterou jim dává postavení hlavy rodiny.
A nad vším tím musí kralovat jasný ŘÁD. Je třeba se něčeho pevně držet! Nejlépe slepě, tak je to nejpohodlnější.
pravda – něco ten prázdný prostor mezi ušima zaplnit musí
ten kdo vylézá obrácene, dostane na budku nohama seshora se spouštějícího. první životní zkušenosti dětiček. tyhle hřišťové „konflikty“ jsou zajímavé. Některé děti se dohodnou, jiné si šlapou po hlavě. Když do toho vstoupí rodič tak veškeré učení rozbije.
To samé dělají i někteří páníčkové pejsků, jak jsem si všimla. Nevhodně zasahují do přirozených her a matou a ponižují tím svoje miláčky.
Jinak moje zkušenost – děti se dohodnou téměř vždycky. I ten nebohý, nevědomým otcem ponižovaný chlapeček, toužil tu skluzavku vylézt. Jenže kromě strachu z rodičovské reakce, chovaný v nevhodných peřinkách, neměl sílu ani v ručičkách a ani v nožičkách.
Když jsem začala chodit s holkama na pískoviště a hřiště, pochopila jsem, že tam začíná boj dětí a někdy i matek. Pokud jde o banality, v poho..Ale..pokud máš dítě , kterému se vštěpuje, že nesmí na děti sypat písek a nijak ubližovat, a pak ho má na hlavě a v očích, zatímco jeho maminka se velmi baví, tím, jaký je to bojovník a vítěz, pak jsem mlčet nemohla..
Někdy je zasáhnout prostě třeba. Já zatím samé pozitivní zkušenosti…tedy až na ty ochránce systémů a řádů.
A to mě překvapuje… já žila v domnění, že děti skluzavku běžně vylézají v protisměru 🙂 Alespoň u nás na hřišti to nikdy nikoho nepohoršovalo, až jsem se divila. Má první reakce totiž byla – „to ne, to se nedělá“ 🙂 Jako aby po ni dcerunka nedupala botama a tak. Jsem si myslívala, že na to existuje nějaké pravidlo a la jak nezničit skluzavku. Chyba lávky. Nic takového neexistuje a my už také v pohodě jezdíme, jak nás napadne :-))
Hm, už dvě vnoučata ze tří, a nebyla zdaleka osamocena v těchto jízdách, skončila v pískovišti pod sluzavkou. Kvůli klukovi se dcera netvářila moc nadšeně.ale jen chvíli, než zjistila, že pozdě bycha honiti :). Že byl odřený, to je běžný, taky sleduji, kolik stojí kopačky a jak rychle ty nohy rostou, hraje od školičkového fotbalu, od 4 let.Tedy skoro 3 roky a je dobrej. Ale když ho tam dali, nějak jsem nebyla nadšená,,
Ale měl z písku tak oteklý obličej,vypadal poněkud jinak. Že jsem se ho tehdy třiletého bála mámě ukázat. Měla na krajíčku a já teda bulela..Hojil se 14 dní, ale na hřiště jsem s ním směla:)
Co vím zkouší to většina dětí a proč ne, když chtějí a vidí to u jiných.
Akorát je potřeba si dát bacha, jestli nahoře nejede protijezdec a pak je přece jen brzdit radši dole..jednou to jede a nejede, a jindy sviští.
Máš pravdu, jak se asi ten kluk může cítit, když si to taky nemůže zkusit..
Já jsem nikdy nebyla „parková maminka“ ba dlouho ani parková babička ne, ale teď u nás pod lesem je přímo parkový ráj.
Ale hlavně taky – se šesti dětičkami odjet na chalupu není jen tak…potřebovali bychom autobusek.
Já včera byla s Jardelem na fotbálku poprvé – to by bylo na celý článek….trenér křičel „Žórdy“ na čáru a Jardelek poletoval po hřišti jak noční motýlek a vůbec netušil která bije.
Já taky netoužila být parková maminka, někam ven jsem musela. Na Klamovce jsme si postupně udělali takovou partičku, i s otci a bylo to fajn. Děti se na sebe těšily, my na sebe taky. A došlo i na jiné akce. Na Klamovce někdy i na to vínko, nebo chlapi pívo v zahradní restauraci, děti limonádičku. Starší děti vozily pod dohledem řvoucí mimča.
Mirko, ten můj malej fotbalista si na trávě poprvé tančil, tak musel oběhnout párkrát hřiště a myslel si, že to má za odměnu 🙂 Taky nevěděl, která bije.