Venku pořád něco řešej

Vrátila jsem se z parku (někdo tomu říká hřiště) se čtyřmi chlapečky a dvěma holčičkami (s těmi nenápadně zbožňovanými objektivně obdivuhodnými dětičkami) a po příjemné večeři se sklenkou červeného v houpacím lehátku říkám Andrému, nádobí myjícímu (nádobí myjeme ručně, zatímco stříbrná myčka se divit nepřestává, kde že to vázne):

„To bys nevěřil, co všechno lidi na těch lavičkách řešej…“

„Venku všude všichni pořád něco nesmyslnýho řešej,“ reagoval André a mně došlo, že tím „venku“ myslí všude za našimi rodinnými hranicemi.

 

Občas bychom ale (na tom našem nedotčeném území) něco nesmyslného mohli taky pořešit…

Advertisements

11 comments on “Venku pořád něco řešej

  1. Sedmi napsal:

    pockej, kolik deti? nebylo to nedavno min? vidis, taky resim :D

  2. ratka napsal:

    Lidé řeší pořád nedostatek peněz (kdo jim jak a kolikrát ujídá z chleba nebo jim něco nedá) a jak jim neslouží zdraví, tady je píchá a tam to… ehm.
    Přičemž… nikdo nás nepřepadává a an nás nežere diva zvěř. Když budou stát před barákem hordy a vyhánět nás věn tak to budu muset pořešit, kam půjdeme a kde schováme, zda vůbec přežijeme. A dravá zvěř už u nás není. Takže dokud na mě nikdo neřve, že mám vysmýknout a že všecko moje je teď jeho, tak není co řešit.
    A i s tím (že třeba o všecko přijdeme a nic nám nezbyde jen nebe nad hlavou) se pokouším nějak srovnat. a neřešit to i kdyby se to stalo. tak co? zhebnu.

    • ratka napsal:

      abych nevypadala tak existenciálně smířená, tak miluji doma klid. venku na lavičce si třeba i pokecám. ale doma… miluji ticho. božské ticho. po nikom nic nechci a nikdo nic nechce po mě.

      Teda teď se to změní – babička (moje maminka) jd ek nám se zlomeným ramenem. A maminka je štěbetavá a snaživá.

    • Mirka napsal:

      Myslím ale, že před tím zhebnutím by Ti blaze moc nebylo, Ratko. Naštěstí Ti to docela jistě nehrozí. Snad.

      Protože ono je to to rukcuk někdy. Někdy stačí jen jeden chybný podpis a člověk může přijít například i o dva byty v Paříži a milovaný domek u Paříže a nejen o to. Vím o tom svoje.

      Když všichni naši předkové ze všech stran přišli o všechno, protože jim to spravedliví komunisti sebrali, nechápala jsem, jak to mohli zvládnout, přijmout.

      Když člověk přijde o skoro všechno díky vlastní blbosti, je to ještě mnohem horší, ale i tak to zvládne. Stopy na duši a těle ale i tenhle prožitek dozajista zanechá, ačkoli to není ještě pořád ta jediná střecha nad hlavou.

      • ratka napsal:

        vím. je to zdvojené. na jedné straně velké houževnaté úsilí něco vybudovat) a na druhé již vybudované (třeba někým jiným) pouštět. budovat a zrácet. jso to dvě strany jedné mince. jedno v druhém obsaženo. vidím to třeba i ve vlastním životě. to obrovské úsilí s kterým jsem budovala vlastní… hnízdo a na kterém celkem lpím a miluji to místo. a ta možnost ztráty je v té lásce obsažena. a je třeba s ní počítat. být si vědoma. není třeba mnoha bytů… stačí mi ten „můj“

        • ratka napsal:

          vlastně mi to připomíná zemědělce, co se pinoží na svém políčku. Orá,seje, zalévá, hnojí… a pak přijde další a sklízí. není stejný ten co seje a ten co sklízí… tak nějak teče jako řeka. a hlavně by se nemělo kvůli tomu přestat orat a sadit… Vracíme někomu jinému než od koho jsme dostali. teda vracím jiným

        • Mirka napsal:

          A budovat a bourat.

          Člověk pořád něco buduje, aby posléze boural.

          Toužím se právě teď zbavit pracně před lety vybudovaného betonového želvího bazénku, který dříve tak zdobil zahradu. Je hluboký a tříposchoďový a já potřebuju pořádnýho bagra, kterej by ho vyryl přes plot přímo z ulice.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s