Jak jsem nabírala zkušenosti

Honza Č. a já jsme se znali pět let, pak překročil hranice. Tedy ne nějaké morální, ale hranice naší země. A to tak, že napořád.

Mně bylo třináct, když se objevil v našem domě a osmnáct, když nadobro zmizel nejen z našeho domu a z mého života. Honza byl snad o deset, ale nejspíš ještě i o víc let starší než já. A mně umřel táta.

Máma mu podstoupila svoji garáž, aby v ní mohl provozovat živnost načerno a Honza jí na oplátku opečovával její škodovku.

Babička o něm říkala, že je to děvkař a pravdou bylo, že občas s nějakou dívkou, pokaždé s jinou, přijížděl. Byl myslím autoklempířem, ale s auty uměl všechno. A nejen s auty. Svými zrenovovanými západními bouráky dívky taky jistě sváděl, ale on sám měl v sobě zvláštní přitažlivou svůdnost i bez těch aut. Svedl i zadanou starší sestru mojí kamarádky z domu od naproti.

Se mnou si povídal a povídal si se mnou rád a i já s ním. Jenže dělal mi věci. A čím déle jsme se znali, tím věci rafinovanější.

Někdy jsem jen tak postávala vedle něho, když pracoval a zrovna nebušil kladivem do karosérie. Často jsem ho pozorovala i v temnu naší prádelny, jak drhne kartáčem a mýdlem do pasu obnažené svalnaté tělo a oplachuje ho pak studniční ledovou vodou, které jsme říkali tvrdá, protože nebyla měkká, jako ta dešťová, a mýdlo se v ní sráželo.

Jednou jsem si hrála s míčem školku o zeď, právě když Honza vycházel v ústrety nějaké odbarvené blond dívce, co za ním přicházela. Honza se opřel o vrata kolmo vedoucí k té zdi, na které jsem si hrála a dívka v tričku na nahém těle se opřela zády o něj. Já je periferním zrakem vnímala a dál pokračovala ve hře. Zakončila jsem ji bravurní otočkou a nějakým ještě tlesknutím, pak jsem položila míč na hliněnou zem, sedla si na něj a natáhla nohy v šortkách rovnou proti těm dvěma.
Vzhlídla jsem k nim vzhůru a okamžitě si připadala jak v zámku a podzámčí. A z toho svého podzámčí jsem vnímala mnohem intenzivněji Honzovy ruce pod trikem na nahém těle té blond slečny, jejíž zadeček vklíněn do jeho rozkroku se tu a tam nedbale zavrtěl, zatímco já tím zadečkem svým rozpačitě houpavě popojížděla na míči.

Honzovi ruce dál hladily nahé tělo pod trikem a tu blond slečnu to, na rozdíl ode mě, zanechávalo v naprostém klidu a znuděně okusovala stéblo trávy, což mě doslova fascinovalo.

Když se žitá chvíle stávala pro mě neúnosnou, řekla jsem té chladné slečně nade mnou, že jedna holčička taky takhle okusovala stéblo trávy a úplně celá z toho ochrnula. Že jsem to četla v Rudém Právu.
Blond slečna, do té chvíle pyšně svůdná, odhodila hystericky, k mému až opojnému uspokojení, stéblo a začala před sebe plivat a prskat. Nebeská chvíle se rozplynula, já se zvedla, zvedla jsem i svůj míč a brilantně s ním driblujíc o zem, jsem odešla.

Obrázek těch dvou ve mně ale pak už napořád zůstal a já si snivě představovala, jak jednou budu taky takhle ležérně opřena o nějakého silného muže, občas nedbale zavrtím svým zadečkem v jeho klíně a zatímco on bude rozechvěle bloudit po mém nahém těle pod trikem mužnými vzrušenými dlaněmi, budu já okusovat svoje stéblo trávy.

Jenže nikdy se to tak nestalo.

„Vyrostla si, co sem tady nebyl,“ vystoupil Honza z chladu garáže do slunce a utíral si ruce do směsi podivných hadrových provazů: „Mohla by sis už koupit podprsenku.“ Věděl, jak tohle slovo nesnáším a taky, že si tuhle podivnou věc nikdy v životě nekoupím.
„To je Jan, mááámin kamarád,“ mávla jsem rukou směrem k Honzovi: „Právě se vrátil ze sardinkovejch pláží narvanejch stejnejma čížkama (jmenoval se Čížek, Honza), vyvezl tam svoji bílou kůži, svůj červený vůz a svoji žlutou slečnu, dovysvětlila jsem Šimšovi a Kulišínovi, se kterými jsem tvořila půvabnou trojku. Tři strašáci do zelí, říkala babička. Jeden příliš dlouhý a díky tomu lehce ohnutý, druhý příliš malý a díky tomu rovný jak svíce. Oba si nechávali růst svoje zakázané dlouhé vlasy jeden tmavé a druhý světlé.

„Máš divný kamarády,“ řekl mi posmutněle Honza, když jsem vyprovodila Šimšu a Kulišína z domu. “ Vím to, všichni mi to řikaj, máma taky a babička taky, prostě všichni. Nezajedeme k jezírku? Mám čas ale jen do šesti. Mám večer ňákou slezinu.“
A jeli jsme červeným bourákem k jezírku v Prokopském údolí. Honza vytáhl z kufru obrovský teplý pléd (chvilku jsem o tom plédu přemýšlela), sedl si, já před něho a on nás oba do toho plédu zabalil.
„Chodila jsem sem s tátou.“
„Co to máš na řasách?“
„Krém na boty.“
„Prej ses úplně vykašlala na učení a chodíš oblíkaná jako hastroš.“
„Řikala babička, co? Nebo máma? Nespíš obě.“
„Opravdu tak trochu vypadáš jako taková mrkací santusácká panenka.“
„Hipísácká, když už a oblíkaná jako ty tvoje slečinky nebudu chodit nikdy v životě, a taky si nikdy v životě nenechám udělat na hlavě nějakou pitomou obarvenou ondulaci a taky si nikdy v životě nekoupim tu pitomou podprsenku.“
„Hipísácká? Tak to ses měla narodit jindy a jinde.
„Můžu si zajezdit?“
„To můžeš, ale moc se k tobě tohle auto nehodí.“

„Cos s tim autem proboha prováděla?“

„Nic, Honzo, vůbec nic! Dyť si to viděl, že nic!“

„S tim volantem ani nehnu…“
Čas běžel, ale motor auta ne, tedy možná že motor jo, ale s tím volantem pořád nešlo ani pohnout.
„Sme v pěkný bryndě, to auto tady takhle vopuštěný nechat nemůžeme, musíme ho dotlačit k nějakýmu domu.
„Cože?!…jak vodtlačit?!…víš, jak daleko odtud je první dům?
„Vodtlačit ho ale musíme.“
„Jak vodtlačit?… když nejde s tím volantem ani hnout?“
„Hele, já to auto nerozbil. Musíme nadzvednout čumák, pootočit celym autem, zase nadzvednout, zase pootočit a mezi tím tlačit a tlačit…“
„A co pak? Jak se asi pak z toho Prokopáku dostaneme?“
„No jak asi, pěšky.“
A tak jsme nadzdvihovali čumák, pootáčeli, tlačili a dřeli jsme se a dřeli, tak nelidsky, duši jsem málem vypustila. Nakonec jsme to auto k tomu domu opravdu dotlačili, ale to už bylo skoro osum.
Neromanticky romantickou cestou Prokopského údolí vydali jsem se směrem k domovu.
„Cítíš tu vůni?“
„Necítím nic! Dokonce ani ruce a ani nohy. Babička umře strachy, řekla sem, že budu doma přesně v šest.“
„Já…myslel sem, že máš ňáký to rande.“
„Slezinu sem řekla. Máme dneska rodinou oslavu. Než dorazim domu, bude nejmíň deset…budou šílet! A kde řeknu, že sem byla?“
„Rodinou oslavu?! Jakou rodinou oslavu? O žádný oslavě si nemluvila!….Hele…něco mě napadlo!…s tim autem…vrátíme se, ještě něco zkusím.“
„Zbláznil ses? Vrátit se, když sme ušli už takovej kus?“
„Pojď…poběž!“ A běželi jsme nazpátek.
Honza chvilku něco opravoval a: „Mám to!“

Až po dlouhém čase mi došlo, jak to s tím volantem vlastně bylo. Až když jsem zjistila, že volant se dá taky zamykat.

V mých čtrnácti letech a ani během těch dalších let, ve kterých jsme se s Honzou přátelsky stýkali, jsem si vůbec neuvědomovala, s jakou citlivou vnímavostí se ke mně Honza choval. Naopak, za to, co mi později prováděl, nazývala jsem ho „brutálním sadistou“, protože některé zkoušky, kterým mě tak rafinovaně vystavoval, brutální vlastně byly.

První měsíce a možná celé ty roky přistupoval ke mně s otcovskou shovívavostí a se zájmem, který, věřím, nebyl hraný, naslouchal mým nekonečným „filosofickým“ úvahám nad životem a smrtí. Nejdříve v přestávkách mezi prací, později zůstával se mnou po práci na trávě naší zahrady. To nelibě nesla moje babička, která uvažovala-li někdy filosoficky o životě a smrti, tak docela utajeně, a která v Honzovi viděla jen toho děvkaře. Tak jsme se začali scházet tajně.

Honzův pohled na mě se během let proměňoval od pobaveného přes zaujatý až skoro k obdivnému. Takhle to alespoň teď já vidím.

Povídali jsme si spolu o všem i o lásce i o mých dívčích orgasmech a to tak sofistikovaně, že ho nemohlo ani ve snu napadnout, že jsem až do svých patnácti let neuvěřila tomu, že „čůráčkem opravdu až dovnitř do kundičky“ (Nekamenujte mě za ta slova, rozkošnější mě nenapadají.)

V patnácti letech, po té co jsem se vrátila z mého prvního a posledního pionýrského tábora, byla jsem přesvědčená, že jsem otěhotněla, protože jsem s vedoucím toho tábora spala až do rána v jedné posteli. Po hře „vadí nevadí“ každý z tábora usnul kde se dalo a já díky vášnivému osahání pionýrského vedoucího dosahovala svých rozkoší. Když pak vyšla najevo moje naivita, choval se ke mně Honza s dojatou ohleduplností, která měla na mě účinek doslova dráždící. To pak způsobilo, že jsem se k němu začala chovat přehnaně žensky provokativně, jako nějaká komická kurtizánečka.

Myslím, že tohle moje chování nejspíš zase vyprovokovalo v něm potřebu výchovně mě usměrnit.

A tak se mi jednoho dne zeptal, jestli bych si to doma nezařídila tak, třeba že jdu do nějakého divadla, abychom mohli spolu zůstat i večer, že by mě rád pozval do jednoho nočního podniku, kam rád chodí.

Zařídila jsem se podle jeho pokynů a dohodli jsme se, že se sejdeme přímo v tom podniku a kdybych tam přišla dřív, že mě k tomu našemu stolu číšník usadí, že ho tam znají a ať si dám cokoli k pití a i jídlu.

Stalo se tedy, že jsem se dětsky nafintěná ocitla v lokále, kde všem bylo rozhodně víc jak osmnáct a já, která i v mladém věku vypadala ještě mladší, vyjímala jsem se v tomhle prostředí natolik, že jsem měla oprávněný pocit, že se všichni koukají jen na mě. Do té doby jsem znala jen hospodu Na Cikánce, kam mě babička posílala pro dědečka a restaurace pod českými hrady a zámky, ve kterých jsme obědvali o nedělích řízky nebo knedlozelovepřo.

Na otázku číšníka, zda-li budu večeřet, jsem odpověděla, že čekám na kamaráda a na další otázku, zda-li si tedy dám zatím aperitiv, řekla jsem, že ano a ten aperitiv si dala. Když jsem pochopila, že díky tomu aperitivu to tu můžu přežít, aniž bych umřela pocitem trapnosti, dala jsem si další a pak ještě jeden, protože Honza pořád ještě nešel.

Po těch aperitivech jsem, navzdory tomu, že jsem vyjedla několik talířků pražených mandlí, dostala hlad, nebo spíš jsem se chtěla něčím zaměstnat, protože spustila taneční hudba a kolem mě se začalo tančit a pro mě začali chodit nějací tatíci a vyzývali mě k tanci a tak jsem si dala předkrm a pak i jídlo. Jídlo s tím nejpodivnějším názvem, který jsem na jídelním lístku našla.
Pak náhle přikročil ke mně číšník, že se mění směna, že můžu dál zůstat, ale že musím uhradit svůj účet a strčil přede mě papírek ukrytý v kožených zlatě zdobených deskách, s cifrou, ze které se mi zatočila hlava. Konec konců, ať by byla ta cifra byla jakákoli, já neměla ani korunu.
Řekla jsem tedy, že čekám na Honzu Č., který mě sem pozval. Na to mi vrchní sdělil, že nikoho takového nezná a na mou prosbu se šel ptát všech zaměstnanců podniku, ale Honzu Č. neznal vůbec nikdo. Jsem v jiném podniku, napadlo mě těsně před omdlením a jen z dálky jsem slyšela, jak po mě chtějí občanský průkaz, který jsem ještě nevlastnila.
V tu chvíli se objevil. Omlouval se za zpoždění, ale já nevnímala nic, než ohromnou úlevu. Na mé přání zaplatil a vyvedl na mě na svobodu čerstvého vzduchu.

“Jak to že tě tu nikdo nezná?”

“Znám zrovna jen ty z druhý směny, netušil jsem…”

Jenže o tři roky později, když jsme pak do toho oblíbeného Honzova nočního lokálu, kam byl vstup jen od osmnácti let, šli opravdu spolu, dozvěděla jsem se pravdu o té pro mě pečlivě naprogramované pasti. Kdy i ti chlápci, co mě vyzývali k tanci, hráli tuhle celolokálovou hru, kterou jako opravdové divadlo Honza za těžkým rudým závěsem pobaveně, ale stejně ne pobaveně škodolibě, ale pobaveně dojatě, sledoval.

Advertisements

27 comments on “Jak jsem nabírala zkušenosti

  1. alena napsal:

    Moc pekne se to cetlo,mela jsi príma ucitele,úplne závidím….;-)

    • Mirka napsal:

      Už dávno vím, že jedna z nejdůležitějších věcí v životě člověka na tomto světě je potkávat ty správné lidi. A v dětství a mládí to platí stonásob. Já neměla, až na pár zářných výjimek, v tomhle moc štěstí.

  2. vidoulsky napsal:

    Těším se na druhý díl – jak jsem předávala zkušenosti.

    • Mirka napsal:

      Předávání mě teprve čeká. Tedy zatím ne sepsat, ale náležitě prožít.

    • Vojta napsal:

      For Milan Lech Vidoulsky only (ad rodokaps):

      Zdravím pěkně, tuze krásně! S laskavým dovolením Tvým zkusím tedy sepsat nějakou první kapitulu (sic!), a Ty se potom svobodně rozhodneš, zdali napíšeš tu druhou, a já potom třetí atd. – na stříkačku — ale vše jen ve vší počestnosti, jako náše to veřejné kámo Ovidius Náson… No ne? V

  3. Vojta napsal:

    Mirko! Fajnovej příspěvek, krásně se ‚to‘ četlo, jen tak dál… vypadám snad jako ‚kafe‘?

    • Mirka napsal:

      Děkuju za pochvalu, zvláště od lingvisty si ji cením.

      Nicméně musím dodat, že slovo „fajnovej“ řadím vedle slov baštit, gatě, podprda, ahojky, fusky, je jich poměrně dost těch slov, které nepíšu a nikdy bych je nevyslovila.

      A taky s tím kafem tomu moc nerozumím, i když se domnívám, že to je Tvoje oblíbená hláška, převzatá od některé z Tvých Viktorek.

    • vidoulsky napsal:

      To fakt myslíš vážně?

  4. Sedmi napsal:

    tak to by mě moc zajímalo, co tomu předcházelo, jak jsi se dostala k hippies?

  5. Mirka napsal:

    K hippies jsem nedostala a ani jsem se dostat nemohla, Sedmi, ale nechat se inspirovat, to ano – vzpoura proti zkostnatělé společnosti, mír, láska, přátelství…ta volnost!

    Měla jsem období, téměř desetileté, kdy jsem byla nucena chodit dokonale společensky oblečená a upravená. Jakmile jsem se od toho zbytečného vyumělkovaného prostředí vyprostila, vrátila jsem se šťastně ke stylu svého mládí.

  6. kaschika napsal:

    Já jsem si pošmákla!
    Ještěěěěě!

  7. Vojta napsal:

    Ištván byl vyštván (je to sice J.V. ale jako bych to byl já sám – Ištván…

    … do noci bez nevěst, ač jsou jich natisíce….

    ‚Odmítnutý odmítanec‘ = Ich Bin!

  8. xoxo napsal:

    tak jako jste vy a vaše generace „trpěla“ za komunismu, o tom si dnesni mladí lidé mohou nechat jen snít…

    • Mirka napsal:

      Tak to je vážně pozoruhodný názor.

      Marně přemýšlím (a že přemýšlím poctivě) alespoň o jediné z těch věcí, kterými jsme žili my a o kterých si dnešní mladí lidé mohou nechat jen snít.

      O tom, jak dnešní mladí lidé žijí, jsme si my snít ani netroufli. Permanentně jsme netrpěli, samozřejmě, žili jsme, jak se dalo a měli k tomu sílu a radost mladosti.

      Život ve lži a nesvobodě nebyl zlý sen, byla to pokřivená realita a já jsem šťastná, že moje děti tohle v mládí nepoznaly a snad nikdy nepoznají.

      Jsme poznamenaná generace.

      Ale Vy budete nejspíš host z jiné planety, už podle jména, že Xoxo?

      • vidoulsky napsal:

        Teda, já nevím co napsat. Sedím na zadku v údivu nad dokonalou odpovědí. Takhle napsané to vypadá jednoduše, ale není. To já neumím, je to výsada mistra.

        • Mirka napsal:

          Odpověděla bych, že Tvá skromnost není na místě. Ale Ty si ji, tu skromnost, prostě můžeš dovolit. Neboť skromný může být jen ten, kdo je náležitě sebevědomý.
          (Skromnost u člověka nesebevědomého působí nahlouple.)

      • xoxo napsal:

        ale no tak, ani mimozemšťané nemusí mít hned v úmyslu, vám jakkoli upírat vaši sebevědomou výsadu skromnosti, či dokonce pravdou, láskou, svobodou a neoliberalismem konečně oplývající realitu..

        • Mirka napsal:

          Upírat mi cokoli dnes nezmůže ani po rudé prahnoucí upír. Naštěstí máme tu svobodu a tak si každý můžeme hlásat to své – sen z nejvytouženějších naší generace!

          Ostatně nereagujete na moji odpověď Vám, ale na to, co odpovídám svému příteli.

          Neoliberalismus značí pro nás Pozemšťany všechno, jen ne jasně definovanou politickou filozofii. A tak snad jen Mimo-Pozemšťané mají jasno, co značí NEO před sladkým slovem liberalismus.

          My Pozemšťané už totiž víme, že miliony není možno sjednotit a srovnat do jedné lajny. Možnost volby je nám pozemským rájem.

  9. vidoulsky napsal:

    Možnost volby je nám pozemským rájem ale zároveň i peklem. Je nesmírně obtížné být svobodný, vyžaduje to obrovské každodenní úsilí, ne každý o svobodu stojí, být nesvobodný je tak jednoduché, tak pohodlné. Ďábel ani nevyžaduje náš souhlas, stačí mu mlčení. Něco o tom vím, vybíral jsem u nich známky, abych citoval klasika. Poctivě a klopotně se nyní snažím odčinit svůj tehdejší hřích, být svobodným a odpovědným, pochopit i odpouštět nepřátelům a rozveselovat přátele. K tomu nezbytně potřebuji pravdu, lásku, svobodu a naději.

    • Mirka napsal:

      Ano.

      Ovšem pozemský ráj bez trochy toho pekelného vzrušení by se proměnil v smrtonosnou nudu.

      (Já měla štěstí – nebyla jsem nucena k hříchu. Dokonce ani do pionýra mě, andělskou, nechtěl.)

  10. Michael Přibyl napsal:

    Myslím, že to je jeden z vašich nejlepších článečků – a že jich dobrých máte hodně.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s