A je to tak prosté – žít dneškem

Ještě dřív než jsem vyrostla, představovala jsem si svůj život v boží, tedy láskyplné, komunitě nádherných lidí. Nádherných svým lidským charakterem, protože fyzická krása pak přichází sama, jak se do ní charakter časem vráží a formuje tváře i těla. Peníze či společenské postavení neměly pro mě nijakou hodnotou, už jen proto, že peníze žádnou hodnotu neměly a výše společenského postavení s sebou nesla prznění člověka adekvátní výši jeho postavení. Čím vyšší postavení, tím větší zprzněnec.

Doba se proměnila, ale moje hodnoty už ne. Štěstí pro mě znamená mít štěstí na lidi. Tehdy jsem svoje lidi nenašla.

Proměnit se z „Popelky na Princeznu“ žádný sen nebyl, stačilo by prstem lusknout. Praha se zlatými lovci (z toho západu) dychtícími po české kráse a vděčnosti jen hemžila a já k takovému lovení byla přímo stvořená. Zlatá klec ta ale není pro mě.

A navíc jsem žádnou Popelkou nebyla, osud mi přihrál i domeček, jenže nikoho do toho domečku. Ani ten domeček neměl pro mě žádnou hodnotu a tomu se teď tedy hodně divím, protože dneska má můj domek pro mě hodnotu hradu. Nedobytného. I když mi tu a tam nateče na hlavu,  jako třeba včera při té nádherné dešťové smršti, po které se vzduch stal stejně opojným jak to růžové.

(Jen tak mimochodem – ten domeček byl v Jinonicích a já si tehdy říkala „zase jiné nic“, zatímco stávající domeček stojí v Kobylisích na místě bývalé koby, ve které se lisovalo víno. Tyhle symboly!)

A právě ve znamení růžového na ledě se nesly poslední dva nádherné letní dny před tím osvěžujícím včerejším dešťovým a nesly se nádherně, protože já už tu svoji komunitu dávno mám.

O takových ženách se mi ani nesnilo. Dva dny strávily jsme na zahradě u bazénku, který je zatím pořád jen hliněnou jámou, i když do něj deštěm naplněného – takový to byl příval – Kati, jak překrásná vodní víla, vstoupila. Jinak jsme, neoděné, vstupovaly pod stromovou sprchu a prožívaly letní nádheru obalené africkými látkami nebo ležící na nich a Lety vyprávěla svoje africké příběhy a bylo škoda, že tohle všechno nesnímá kamera, protože takový pořad by v kanálech způsobil revoluci.

A když došly první lahve růžového na ledu, šly obě moje „krásnédcery“ tak jak byly, oděny jen do těch látek s africkými motivy, bosy, s mokrými ještě vlasy spadajícími jim na záda k „číňánkovi“ pro další a kolem jezdily tramvaje a v nich upocení lidé nemohli nežasnout nad neobvyklou krásou.

A mohla bych psát dál o běhání v dešti, o masáži krupobitím, o tancování a třeba  i o neskutečně lahodných rohlících, které včera André upekl, prostě o životě v komunitě, která žije dneškem.

Advertisements

10 comments on “A je to tak prosté – žít dneškem

  1. kaschika napsal:

    Cítím ten osvěžující déšť a lenivou, spokojenou pohodu … Umíš krásně vyprávět, Miruško.

  2. avespasseri napsal:

    Jako bych je viděla, jak tam zabalené do afrických látek kráčí. Zahlédnout něco takového z rozpáleného autobusu, zahřálo by mě to u srdce :-)

  3. vidoulsky napsal:

    No, já jsem ten upocenej v autobuse, ale jednou…..jednou….

    Ale nějak mi tam chybí ten, o němž se nepíše? Stojí zadumán na pokraji příštího basénu, zahalen v africku látku, v ruce knihu filosofických pojednání, ušlechtilý pohled upíraje kamsi k Admiře Kobylisy…?

    • Mirka napsal:

      …a hlídá krkovičku v troubě.

      • Mirka napsal:

        V tuto chvíli ale maže slané máslo a bylinky ze zahrádky na ty božské rohlíky, dnes opět čerstvě upečené (díky André) a načal k tomu jednu z lahví vzácných. Napsala bych „jako když plivne do stromovky“, kdyby to neznělo tak vulgárně. My tři ženy se houpeme v křeslech a jíme ty rohlíky a upíjíme to víno. Snídáme.
        Jeden muž chybí. Odletěl do Afriky. A dětičky tu pro tyto dny zůstaly jen tři.

        „Je to povznášející…si ten rohlík sám upéct…“ slyším od vedle, kde je na chvilku mé křeslo opuštěno, Andrého.

  4. vidoulsky napsal:

    Ó jak rozkošný matriarchát může být. Vláda ňader, stehen a zadečků je tak úžasná, jednomu ani nepřijde že otročí.

  5. Mirka napsal:

    Jen ty rohlíky nějak evokovaly v Lety takové vzpomínky na Martina, zvlášť ten jeden, až zesmutněla.

  6. Mirka napsal:

    „Cože???!!! Tys tam napsala i vo tom rohlíku???!!!“

    No jo, napsala, už jsem taková….holt.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s