Já ale nemůžu…nic

Ze sna, tak šíleného, probrala jsem se do noci chladivé. Příjemně chladivé. Hořela jsem totiž.  Ne touhou ani strachem ne, ale tím nejstrašlivějším pocitem, který poznám, pocitem marnosti. Pocitem marnosti veškerého lidského snažení. Zdálo by se, že takový pocit člověka rozhořet nedokáže. Ale dokáže.

Odhodila jsem pokrývku, ve které jsem nejspíš i roztoče uškvařila, rozevřela střešní okno a dýchala. Dýchat je tak slastné a dopřávat si téhle slasti tak snadné. Ještě.

To pohled prozářených vděčných očí droboučké Loan vtlačil ke mně před usnutím myšlenky, které dokážu běžně ze své mysli vytěsnit.

Loan, která smíšením bělošské a černošské krve získala nejen neobyčejný půvab a ladnost, ale i sílu, která v tak křehkém těle překvapí. Má ji v celém tom svém tělíčku. I ve štíhlých prstíčkách.

Ten její pohled včera před usnutím. A držela mě vší svou silou, dokud ta její síla spánkem nepovolila.

Pohled naprosté důvěry, důvěry ve mě…s tebou se mi nemůže nic stát. Pohled, který ještě neztemnilo vědomí konečnosti, se kterou nejde nic.

Ještě pořád si s důvěrou myslí, Loan, že můžu všechno. Myslí si to všech těch mých sedum dětiček.

Reklamy

One comment on “Já ale nemůžu…nic

  1. Marie Kostyrova napsal:

    Mirus,nádherné počteníčko.Krásně napsané :-)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s