Demence

„A ty seš moje co?“ ptá se mi Franta a mně se chce brečet, i když to neumím.

„Sousedka, Franto, sousedka Mirka.“

Reklamy

20 comments on “Demence

  1. kaschika píše:

    No.
    Ani nekomentuji.
    Jen posílám smajlíka: *srdce*

  2. Vojta píše:

    ‚Nekomentuji‘ je snad pořád nekomentuji, a nebo ‚komentuji‘ tím Vaším ‚smajlíkem srdce‘..?

    Smajlík srdce, pane Bože….

    Rýmuje se s ‚demence’….

    V

    (neberte si však, ‚Kaschiko‘, můj komentář snad nikterak osobně – je totiž určen ‚lidu všemu‘)

  3. kaschika píše:

    Pane Vojto, můj „komentář“ (bez komentáře) byl určen Mirce, pevně věřím, že jej pochopí o něco lépe, než chápu já ten Váš.
    Osobně bych si to samozřejmě nebrala, kdybyste mne nenasral. Což se stalo.

  4. Vojta píše:

    Nikolivěk – komentáře jsou veřejné, a vyhýbáme se v nich snad? redundantním koproláliím. V

  5. kaschika píše:

    Mohla jsem se vyjádřit slušně, ale nezdálo se mi to adekvátní.

  6. Vojta píše:

    … a tak jste se vyjádřila ‚neslušně‘; dnešního času na tom zřejmě již pramálo záleží….

  7. kaschika píše:

    Jak komu.
    Mně docela ano, mám ráda „dnešní čas“.
    Vadí mi, když někdo k mému komentáři na citlivé a osobní téma napíše hodnocení, o něž se ho nikdo neprosil, a které navíc vypadá, že z autora dosud nevyprchaly účinky … čehosi … nevím … krabicového vína?

  8. Vojta píše:

    Ano,

    pro mne je to také ‚citlivé téma‘, tudíž jsem si dovolil reagovat na Vámi zveřejněný text – na to spojení ‚demence‘ se ‚smajlíkem‘ (Vás osobně, pravděpodobně, zhola neznám)…
    Nu, a pokud jsem Vám onou – subjektivně dobře míněnou – reakcí způsobil jakékoli ‚osobní‘ trauma, pak mi nezbývá nic jiného, než posmutněle připodotknouti, že je mi ‚to líto’…

    A propos, krabicové víno jsem nepil… – ani nepamatuju… V

    • kaschika píše:

      Mezi demencí a smajlíkem nevidím ani spojení ani nespojení, nevidím nic. Možná máte lepší zrak.
      Abych Vám to tedy jaksi vysvětlila: V tyto dny byl jednomu blízkému člověku, shodou okolností ho navíc Mirka zná, diagnostikován Alzheimer. Samozřejmě mě to trápí a myslím na to.
      Nakouknu k ní na blog a spatřím, ze všech věcí na světě, o nichž by mohla psát, zrovna tento příspěvek. Vyrazilo mi to dech, ta náhoda. Kdyby tu byly ony „smajlíky“, prostě bych jí, na znak porozumění, přátelství, soucítění, solidarity …. poslala symbol srdce. Nic víc, protože se mi nechtělo „mluvit“. Ano, pro Vás je to možná hloupé, Vy možná žijete v jiné dimenzi, já nevím, ale prostě je to znak, který se v současnosti běžně užívá, taková „zkratka“, a já chtěla té zkratky využít. Jelikož tu není, napsala jsem „komentář nekomentář“ jaký jsem napsala.
      Nevidím na něm naprosto nic závadného.
      Na krabicové víno, původce snad kdejakého zla, jsem usuzovala z Vašeho blábolení, nezdál jste se mi střízliv, resp. Váš komentář, a při konzumaci kvalitního alkoholu člověk snad takové úlety nemívá. Nevím, nejsem konzument. (Ráda bych občas byla, ale alkohol mi vyvolává dávení.)

      Obvykle omluvu přijímám, ale jelikož jsem kvůli Vám, přiznávám, probrečela večer, jsem nucena Vám sdělit, že na Vaše posmutnělé připodotknutí o lítosti Vám sere Bílý Tesák.
      Přidejte si to do sbírky koprolálií.

  9. Vojta píše:

    Díky za dovysvětlení,

    a díky za radu ohledně mých sbírek! Vaše doporučení zní zajímavě, rozumnější však přesto asi bude, přidržm-li se svých ‚dosávádních plyšáčků’…

  10. Vojta píše:

    P.S. Vaše ‚včerejší brečení‘ mi nedalo, abych nezavolal ‚správkyni blogu‘, a nepřeptal se na ‚kontext‘. Náš ‚dialog‘ jsem nejprve poctivě přerecitoval, načež jsem byl požádán, bych Vás informoval, že sestřenice je na horách, a že Vás pozdravuje. Toto tedy činím, a též Vás pozdravuji. V

  11. Liška Ryška píše:

    Kaschiko, to mě mrzí. Mně to, Vojto, taky připadalo nevhodné na citlivém místě. No nic.

    Můj táta měl takový výpadek zatím jen jeden den. Kouká, nic neříká a pak:
    „Ty jsi moje teta?“
    „Ne, nejsem tvoje teta.“ Nechtěla jsem mu přímo říct: Jsem tvoje dcera. Aby nebyl za blbce.
    On po chvíli laškovně: „Teto! Teto!“
    Já na to: „Přece mi nebudeš říkat Teto! Já ti přece taky neříkám strejdo.“
    On: „Strejdo. Nebo strejdánku. A proč ne, vždyť je to legrace.“

    Druhý den už jsem to byla zase já. Ne teta 🙂
    Franta to má taky střídavé?

    • kaschika píše:

      Liško, ahoj, dlouho jsem Tě nepotkala.
      U vás taky?
      To mi je moc líto …

    • Mirka píše:

      Už na druhou stranu vah, Lyško. Chvíle, ve kterých se mu rozjasní, už převážil ten druhý svět.

      Snad se podobáš mladé kdysi tetě svého tatínka, kterou mladicky platonicky milovat. Kéž chvilky tatínkovi jiné reality ještě dlouho nepřeváží ten náš skutečný (ach!) svět.

      Moje babička vítávala psa boxera slovy: „Ahoj táto, kdes byl tak dlouho?“ a mého profesně svůdného strýce se šesti přiznanými dětmi, dvě a dvě vždy s jinou ženou: „Tak co, Pepíčku, už máš ňákou holku?“

      Vlastně jsme se s babičkou a jejím Alzheimerem (navzdory) strašně nasmáli. Naštěstí se babička smála s námi a i bez nás často, smála se, až se zajíkala. Nikdy dřív jsem ji takhle se smát neviděla.

  12. Vojta píše:

    No jo, no… Na mě ten první komentář působil tak, že se někdo jakoby blahosklonně (srdcem přeci) ‚usmívá‘ nad onou ‚demencí souseda Franty“ (žádná až taková sranda to není – to všichni snad víme). Tak jsem na to – na ten ‚úsměv -, zcela spontánně reagoval, a reagoval jsem jen a pouze na text, na slova, na to – pro mě absurdní – spojení původního textu Mirčina a prvního komentáře Kaschičina (ať máme nějaký ten rým). Osoby v tomto (teď již) trialogu zúčastněné osobně neznám, a věru vůči nim neuplatňuji jakékoli psychologické nároky! Snad to píšu srozumitelně(?)

    Suma sumárum:
    Jsem rád, že se ‚věc‘ vysvětlila, a že úmysly zde zúčastněných byly a jsou jen dobré a čisté. Znovu mohu jen zopakovat, že mne mrzí, pokud jsem paní Kaschiku tolik – byť nechtě – rozlítostněl Ahoj V.

  13. jolana88 píše:

    „dobrý den, kdo jste?“ vnučka, babi – mrknutí – „dobrý den, kdo jste?“ .. vnučka, babi njn – je to dávno, ale pocit bezmoci si pamatuju

    • Mirka píše:

      Příběhy s babičkou můžu tahat z rukávu, Jolano. Její Alzheimer patřil k našemu životu. A díky mojí mámě, která dala přednost člověku, svojí mámě, přede vším ostatním a starala se o babičku až do jejího konce, stejně jako se babička před tím starala o ní jako o miminko, byly to vlastně docela veselé časy. Nebrali jsme babiččin stav jako tragédii, ale jako něco, co i to prostě k životu patří. Netruchli jsme, ale smáli se a smáli jsme se fakt hodně. A těm tragikomickým příběhům se smějeme dodnes.

      Babička umřela šťastně doma,stejně jako dědeček s rakovinou plic. Maminka mu píchala morfium, my děti se střídaly u postele s cigaretou, protože jeho zkroucené prsty ji už neudržely. A umírající děda spokojeně pobafával.

  14. Mirka píše:

    A zrovna dneska říkám z vany svému vševědoucímu kamarádovi na cestě životem:

    „Podívej se, prosím, jestli není otevřená veranda. Nějak sem táhne.“

    „Veranda? Co to je veranda? Tam nahoře?“

    „Ne nahoře, dole, veranda, prostě veranda…“ žasnu.

    „Veranda? Tak sme tomu nikdy neřikali.“

    Kdoví, co mě ještě všechno čeká…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s