Možná se to stává i jiným paním

Už jednou jsem takhle visela, za chladné noci, v záchodovém okýnku. Jen v tričku. Jen! v tričku.

Svůj pokoj zamyká. Tedy zamykal až do té chvíle.

Ty dveře tvoří ve třech řadách tři úzká okýnka a dvě z těch devíti velmi úzkých okýnek v té nejspodnější řadě jsou vysklená (příběh sám o sobě). A právě jedním z těch okýnek vpravo se už protáhl kdekdo. André, Lety, Kati a všechny děti samozřejmě.

Odejel a já si připravovala kávu, tedy Kávu! Pro mě rituál, co ze dne po ránu udělá Den. Jenže jsem nemohla ten svůj hrníček, ten jediný možný šálek, ze kterého můžu svou ranní kávu s veškerou potřebnou smyslností pít, najít. A uvědomila jsem si, že je v jeho zamčeném pokoji.

„Prolezl tím kdekdo, prolezu i já,“ a v poloze na boku jsem prostrčila nejprve hlavu a pak postupně poprsí. Mám vyhráno, pomyslela jsem si, předčasně. Nasoukala jsem se do té škvíry až do pasu a…skončila uvízlá v tom „pitomym uzoulinkym“ okýnku jak přeštíplá vosa.

Chvíli jsem tam sebou snaživě mrskala, až jsem si z jistotou už stoprocentní uvědomila, že už se nehnu ani o centimetr. Ani tam, ale ani nazpátek. Co o centimetr, ani o milimetr. Visela jsem od pasu nahoru v jeho pokoji a od pasu dolu v koupelně.

Voda na kávu vřela, já taky.

V domě jsem nebyla sama, bylo nás tu celkem osm. Tedy já, ta Sněhurka a sedm trpaslíků, těch dětiček, co tolik zbožňují svoji babičku, že uvidět ji takhle a docela jistě spustí sedminásobný nářek…a vůbec: „Takhle mě nesměj vidět! Ještě že jsem jim pustila toho Shreka.“

Nejdřív jsem se snažila vlastní silou nějak prolomit příčku, co ta dvě vysklená okýnka dělila, ale ačkoli tak tenká, držela jak čert.

Oslabena marným zápasem, rozhlížela jsem se po nějakém nářadí, kterým bych se mohla vybouchat a…světe div se! Za křeslem, na  místě kam jsem dosáhla, byla nějakým zázrakem uložená kožená brašna s nářadím a na samém jejím vrchu pilka na dřevo. Miluju pily na dřevo, ale když jsem spatřila tuhle…

Párkrát říznu a jsem venku, nadšeně jásalo moje všechno. Jenže! Řežu, řežu tou ostrou pilkou, co mi má poloha dovolí a dořezat se nemůžu. Zkouším to tedy z druhé strany příčky a nic. Pár tahů a jako bych se zaryla do železa. A taky že jo. Tu příčku jakýsi kutil vyztužil dlouhýma hřebama, jak jsem se přesvědčila po té, co jsem upilována do naprostého vysílení padla z polohy na bok do polohy na břicho.

Reklamy

11 comments on “Možná se to stává i jiným paním

    • Mirka napsal:

      Možná jsem ještě pořádně do těch paní nedorostla.

      Tak třeba včera. Trošku mi začal tlačit jeden dřeváček, vypadalo to, že ještě chvíli a udělá se mi bolestivý puchýř na něžném nártu. Bylo mi to nepohodlné, sundala jsem tedy dřeváčky oba a šla s těmi svými třemi (už nemůžu psát černoušky, když je jedna řízlá bělochem) barevnými dětičkami Prahou bosa. Žádný problém, sluníčko zrovna svítilo, chodníky byly pěkně ohřáté.

      Proti mně šel pán s paní a ten pán kroutil hlavou. Tak nevím, co by dělala ta jeho paní, kdyby ji tlačila bota a hrozil puchýř.

      • vidoulsky napsal:

        Přemohla by se a decentně trpěla. Ale proč, to fakt nevím.

        • Mirka napsal:

          Je pravda, že pořád často vídávám – ještě i dnes v čase naprostých svobod – chodit ženy jak na jehlách nebo dokonce opravdu (rádoby elegantně klopýtat) na jehlách. Úplně cítím, jak trpí celé jejich tělo i duše a přesto…

          Povídala jsem si s jednou prodavačkou bot a ta mi říkala, že je jen málo žen, které nemají zdeformované nohy nevhodnou obuví.

          Já když si jdu kupovat boty (jednou za dlouhý čas) tak nachodím po obchodě celé kilometry. I ty moje dřeváčky byly tak pohodlné, nožky jak ve vatičce. Jenže ten jeden mi trošku prasknul (věkem) a hned změnil tvar…uvažuju o tom jít si ho nechat zašít k ševcovi, ten nás švec pod schodama u Admiry působí s celým tím svým krámkem jak z počátku minulého století, tak snad se na mě nebude dívat…

          • Mirka napsal:

            Tedy „svobod“ mělo být, ne „naprostých“, to jen se mi to tak zdá, jak mám pořád pod kůží ten pocit – policajt, co chce sundat v davu ze mě nevhodné triko, šéf, co mě posílá domů převlíknout se a atkadáááále…

      • Cheorchia napsal:

        Tomáš Zahálka můj báječný známý-dokonce bos běhá! A to ma na sobě i kilt ;)

    • anina napsal:

      Mirko, stávalo často a stává. I dnes, když se dostanu do nějaké takové situace, říkám si, to přece musím, poradím si..Nevím, proč se v tomhle přeceňuju..ne vždy to vyjde, nebo vyjde nějak :))
      Je to sice dávno, ale ještě dnes se směju, když si to představím. Byla jsem v 8. měs. bydlela v bytě s vysokými stropy a nutně musela před tím porodem ještě pověsit vyprané záclony.
      Vždy jsem byla štíhlá, tak mi nějak uniklo, že jsem nabrala 23 kg..
      Schůdky žádné nebyly, tak mě napadla celkem bytelná proutěná, kulatá stolička.
      Stoupnu, začnu a žuch. Zůstala jsem břichem zaklíněná v tom proutí, nemohla nijak ven, ještě jsem se dost poškrábala, tak mi nezbylo, než nějak na zemi počkat až přijde manžel.

  1. jolana88 napsal:

    stává – a chodí (bosy). nerozumní mačkají si nohy „aby to vypadalo“ – nevím před kým. Pokud je třeba – zuju – a udiveně se rozhlížím po ostatních stylem „neví, co je Móda?“ – mnozí znejistí – a mě bolest opouští :)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s