Před dvěma dny, ptáci se v jitru houfovali podzimně na našich stromech, jejich zvuky, nebyly to písně, ačkoli lahodící, zazněly mi posmutněle. Někam za teplem poletí a někam někteří doletí.
A já tu zůstanu, protože já jsem tu doma. Já jsem tu doma? Jsem tu doma. Dostává se mi tolik Lásek, kolik se mnohým ani nezasnilo.
A přece!
Chtěla bych s nimi odletět.
Nechtěla bych s nimi odletět.
No nic. Vygruntuju dům. Vím, že se správně píše vygruntuji. Ale ta měkká i na konci, ta mi…nesedí.
Advertisements
Se musím smát, co jsem to v noci po balantinkovém večeru (mám ráda tyhle večery) vyhřezla. Přímo z mého niterného nitra. To jak mě mezi vlkem a psem neopouštějí myšlenky na to, jak bych to tu všechno ráda prodala, vzdala se střídání ročních období a koupila si malý domek na břehu moře, které nevychládá. Jak snadné! Jenže… jsou tu ty Lásky.
Neboj, domek na břehu moře máme každý, jen příliv přijde za miliony let.
Psali na internetu?
Není tedy proč si stěžovat. Navíc! Vždyť já si tu v těch fofrem se střídajících ročních obdobích žiju chvílema tak bodře, až tím svému bezmocnému, životem nestřídmým vláčenému, tělu, škodím.
Taky by mi nejspíš chyběly všechny ty místní figurky, co jsou součástí mého bytí tady. A ty jiný tam už by byli prostě jiný.
Nepsali na internetu, – myslím že cituji Italo Calvina – Kosmické grotesky, nebo dokonce sám sebe. Je to pro mě jedna z formativních knih ( poznámka pro Sedmi, v její knihovně jsem zahlédl mnoho „mých knih“)
A takys řekl:
Tvá zahrádka se svažuje k moři. Od té doby to vím, že moje zahrádka se svažuje k moři.
Po celý svůj život marně hledám svou formativní knihu. Jestli na ni narazím až někdy na sklonku, na smrtelné posteli (strašidelné spojení)…
Ňákou teda zkus přečíst, třeba se chytneš.
Humoristo.
Podvečer, usadím se pohodlně, otevřu si tak dobré víno! Vychutnávám jeho lahodou chuť umocněnou soustem sýra, když Loanka se ke mně přiblíží.
„Ukaž mi tvoje zuby!“
A než jsem se nadála, měla jsem v puse zubní kartáček s dětskou pastou a Loanka pečlivě s nesmírným zaujetím čistila a čistila.