Tak tohle jsem včera večer způsobila Loance, nad kterou jsem se ráno tak dojímala. Naštěstí v krizových situacích nebývám tak slabá.
Loan je skvělá společnice, beru ji s sebou všude. A tak jsme trávily společně celý den, hlavně po úřadech. Na oběd jsme si zašly a večeřet jsme plánovaly už doma.
Po návštěvě, kterou včerejší den vyvrcholil, jsme jely domů metrem. Při výstupu jsem, jako pokaždé, upozornila Loan:
„Pozor, budeme vystupovat!“
Stály jsme na rychle běžících schodech metra, za námi natlačený dav a Loan se zachovala jinak než vždycky před tím. Obrátila se ke mně čelem, k výstupu zády, držely jsme se za ruce.
Neměla jsem v těch setinách vteřiny jinou volbu, než ji vytáhnout za ruku, kterou se mě držela. V případě jiném by nás rozemlel dav za námi, pokud by někdo včas nezastavil jezdící schody.
Tím tahem za paži křehké Loanky jsem jí vykloubila ruku v lokti, její paže nemohoucně visela, tak nepřirozeně. Loan neplakala. Kvílela strašlivou bolestí jak raněné zvíře a volala: „Mami!“ Stejně jako já v dospělosti už, když mi selhaly brzdy na kole.
Naštěstí je doba mobilů a mobilních mužů. Černé BMW přistálo u nás záhy a chvíli po té zkušená lékařka na Bulovce hned věděla co a jak.
Pražská Češka 
to je smutna historka, Loanku to muselo velmi bolet. preji ji brzke uzdraveni… foukam virtualne na jeji nezny loket a preju z celeho srdce at neboli.
Tohle se mi povedlo u obou holek taky, když byly malé… Naštěstí náprava je snadná a následky žádné, chce to jen dávat pozor na ten kloub, páč příště to jde „snadněji „…
Naštěstí náprava byla opravdu snadná a následky žádné.
Ne tak, jako když se jedné mojí kamarádce v křehkém věku, při jedné vášnivé, velice intimní chvilce, vykloubila z pantů brada. Museli ji s výrazem „zombie“ odvést do nemocnice a navíc se s tím mužem, do kterého byla zamilovaná, už nikdy nechtěla setkat.
LOL 😀 😀
A setkala?
Já nevím jestli znáš ten příběh z Jinonic jak se jedna naše společná známá milovala s chlapem co měl na krku řetízek z mincí a když to začalo bejt zajímavý tak jí ta mince na řetízku vklouzla do krku a ona se začala dusit. Kopala, škrábala, chrčela, vzpínala se. Ale kdepak ten chlap, jen se k ní tisknul a myslel si jakej je pašák.
Nakonec se s tím mužem setkala, ale stejně to nedopadlo. Možná tušil, jak píše výše Sedmi, že „chce to jen dávat pozor na ten kloub, páč příště to jde snadněji“. A dělej něco v zajetí těchhle obav…
Tvůj příběh neznám. Leč okamžitě jsem si živě představila v té situaci těch pár našich společných jinonických známých a zároveň zapřemýšlela, který že to asi muž mohl nosit na svém krku řetízek s mincí.
A taky se mi vybavil jeden příběh z Waltrovky, jak mi ho jeden Jinoničák kdysi líčil.
Sem s příběhem z Waltrovky, už z ní moc nezbývá, Jen pár trosek, které bourá nestvůrný jeřáb.
Jen smrt je věčná…
Ten příběh zaklíním do článku „Tovární neřesti“. Až se někdy stane, že budu zase chvíli volná…
Jo a je z toho synek a jmenuje se Dušan.
Ten malej brouček má teď trochu smůlu..ale babičko Mirko, zachovala ses duchaplně. Znám, co to udělá, když se lidi valí eskalátorem i tu luxaci lokte.
Jo, to je někdy hned, bolí to, ale jak doktor udělá ten správný hmat, je to zas dobrý.
Však ty jí to vynahradíš, myslím všem těm tvým 🙂
Nepíšu. Vynahrazuju, vynahrazuju, vynahrazuju…