…a chvíli se pod ním dusila

Byl to divný sen. Padla jsem na kolena do hlubokého prachu dvora, tak mladá a přesto s bílými vlasy. Paže jsem zdvihla k šedému nebi společně s prachem toho dvora a taky jsem k tomu zatemnělému nebi i oči zvedla a jásavě jsem zvolala:

„Nádherné ráno!“

U zdi seděli muži s vyhrnutými rukávy, připraveni k práci, seděl mezi nimi i Jiří Bartoška, taky tak mladý a taky s bílými vlasy, a zasmáli se tomu.

V tom ale na ně a na zeď za nimi zasvítilo mocně slunce, muži se smát přestali, zato já se smát začala a smála jsem se a smála a v tom mně došlo, že se probouzím a já se probudit ještě nechtěla.

Hodila jsem si přes hlavu jeden z těch mnoha polštářů, kterými jsem obklopena, pevně ho pažemi přitiskla na svoji hlavu…

Reklamy

22 comments on “…a chvíli se pod ním dusila

  1. vidoulsky napsal:

    A pod kým teda nakonec?

    • Mirka napsal:

      Kdoví. Nějak jsem nejspíš padla tváří do toho prachu a pak, lehce přidušená, byla jsem ráda, že začíná další nové ráno v Kobylisích. Byť bez slunce.

      • vidoulsky napsal:

        JÁ: Konec konců je to jen planeta, hlavně že je co pít.
        Iren: Milane, nedělej ze sebe drsňáka a nepij už tolik.

        • Mirka napsal:

          Ano, jen planeta. Z řeckého „planétés“, tedy tulák. A my na ní takoví maličkatí tuláčci. Zatoulaní.

        • Mirka napsal:

          Ty pít můžeš (samozřejmě s mírou, Irenko), Ty ještě zdaleka nemáš ten svůj rybníček vypit. A já taky můžu.

          • vidoulsky napsal:

            No zrovna před chvílí jsem usrkl z rybníčku. Šel jsem takhle po Výtoni a najednou koukám – bistro Na břehu Rhôny – aniž jsem chtěl, nohy mne zanesly dovnitř. Objednal jsem si červené, krásná bistřina (servírka v bistru, ne v bystru) mi nabídla několik rozlévaných vín. Z pochopitelných důvodů jsem sáhl po Saint Roch, mělo zázračnou chuť. Dopil jsem decinku a nohy mne jen nerady vynesly zpět na chodník. Zde zázraky pokračovaly. Před bistrem si všimnu, že ve stanici stojí sedmnáctka. Z ní mne upřeně sledovala řidička, přední dveře otevřené. Abych to upřesnil, nestál jsem na stanici, ale opravdu před tím bistrem v ulici Na hrobci. Tramvaj stála na Rašínově nábřeží, ve vzdálenosti poctivých 15 – 20 vinných keřů vzdušnou čarou. Neváhal jsem, rozběhl se, nastoupil a srdečně té dámě na kolejích poděkoval. Dodatečně jsem zkontroloval, zda jsem řádně dopnut, vrtalo mi hlavou proč, nijak jsem přece nedobíhal, jen hleděl směrem k tramvaji? Musela to být nějaká dobrá víla, nebo možná to víno mělo kromě chuti i zázračné účinky. U Karlova mostu jsem ještě jednou poděkoval a vystoupil. V dálce se pohyboval nějaký mužík o holi. Čekala a čekala dokud se nedobelhal. Já potřeboval přejít. Dost netrpělivě jsem čekal a čekal až tramvaj odjede.

            To se stalo dnes, tak kolem půl dvanácte. Pokud dobře počítám, tak po dvanácté mohla ta sedmnáctka projíždět kolem vás. Poznalas to?

            • Mirka napsal:

              Jednou jsem na tu sedmnáctku s ženou čekala tak dlouho, že jsem se dokonce zeptala i kolemjdoucího strážníka, neslyšel -li v tom jejich rádiu hlásit na trase sedmnáctky nějakou nehodu.

              Je to jediná tramvaj, která jede až na moji Líbeznickou.

              • Mirka napsal:

                Jinak…Bože! Saint Roch! A já znám jen ten nezapomenutelný pramen…

              • vidoulsky napsal:

                Nedovedu si představit že by takováhle tramvaj jela jinam než na Líbeznickou. A co ten kolemjdoucí strážník říkal o naší sedmnáctce? Nehoda doufám žádná? Jen dobro trochu překáží na trati?

            • Mirka napsal:

              Ten strážník se podobal jednomu herci, co hrává u nás úchyly. Byl nejspíš moc rád, že ho někdo oslovil a tak mi dlouze povyprávěl o policejním radio spojení.

              Sedmnáctka nakonec dojela a já byla jediná, kdo nastoupil. Všichni ostatní už to vzdali a šli do kopečka pěšky. Já ale měla těžký nákup, zlevnili zrovna v Albertu moje oblíbené červené a navíc mi to pěkně uteklo s tím strážníkem.

  2. vidoulsky napsal:

    Koukni na gmail

    • Mirka napsal:

      Na tom snímku působí pramének trochu perverzně, ale i v tom je jeho podhrobní kouzlo.

      • vidoulsky napsal:

        Ono to protéká hroby??? A já to pil! Chuť mi sice přišla trochu funerální, ale stála u toho fronta – točili si to do konviček a někam to nosili. Ted´ už tuším kam a co s tím zalévali.

        • Mirka napsal:

          Před staletími byla jen skála a z té skály vyvěral zázračný pramen. Lidem pevnil zdraví a prodlužoval život. Z vděčnosti za ten pramen postavili na kopečku kostelíček, komu jinému než Rochovi zasvěcený, no a kolem kostelíčka pak ze zvyku začali pochovávat ty, co si díky pramenu užívali až do sta.

          Místní farmáři se zlobili, když jsme si nemístně utahovali z pramenu pod hroby. Prý ta skála to jistí.

          Proč si myslíš, že nestárneš? Prostě pils z pravého pramene.

  3. vidoulsky napsal:

    Lépe bych to nenapsal. Je teprve 10 tak jsem ještě v posteli. Poslouchám milované radio Plus.

  4. jan napsal:

    Mladý Bartoška s bílými vlasy. Doporučuji shlédnout film „Stíny horkého léta“ od Františka Vláčila, 1977.

    • Mirka napsal:

      Právě jsem vyklopila bábovku. Povedla se, tak jsem si nalila likér s hruškovou příchutí. Nezvyklé pití, dneska mi ale nějak nedělně zalahodilo, Jane.

      S tím likérem v ruce jsem vstoupila do sítě, abych si vybrala nějaký film na dnešek…už tedy stahuju.

      I když je znám, Stíny horkého léta, samozřejmě. Těším se na…všechny pocity.

  5. jan napsal:

    Mirko, na ten film mám takové vzpomínky, že tenkrát mne zrovna pustili z vojny a já se brigádnicky staral filmařům o hucula, který v tom filmu hrál. Celé léto jsem bydlel na Fojtství ve Velkých Karlovicích, kde se to natáčelo. Byl to první Vláčilův film po dlouhé (nucené) pauze a měl jsem možnost jej sledovat při práci. Absolutní soustředění! Občas si dal alkoholickou pauzu a štáb jej nenápadně ochrańoval. Nejsem schopen se na ten film podívat okem nezúčastněného diváka, tak doufám, že se Vám bude líbit..

    • Mirka napsal:

      Poznala jsem kdysi horké léto v Beskydech i osamělý statek s jeho lidmi (moji příbuzní) a jejich neuvěřitelnými osudy…o to intenzivněji vnímám ten film, Jane.

  6. Jan napsal:

    Mirko, je to už dávno, nicméně si pořád pamatuji, jak mi pan fojt vyprávěl o své mobilizaci, ten pocit z toho vyprávění jsem nikdy nezapomněl, slova už vyvanula. A paní fojtová mi občas usmažila pstruha, co jsem upytlačil v blízkém potoku. I když se tvářila nesouhlasně. Také jsem měl každé ráno čerstvé mléko. Asi jsem pro ně byl takový hybrid mezi pražákem a zemědělcem. Když mě viděli jak se oháním kosou a zapřahám koně. Tohle všechno píšu, abych Vás potěšil, snad aspoň trochu. Vy mne těšíte už roky svojí zázračnou poetičností. Díky, díky. Jan

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s