…a chvíli se pod ním dusila

Byl to divný sen. Padla jsem na kolena do hlubokého prachu dvora, tak mladá a přesto s bílými vlasy. Paže jsem zdvihla k šedému nebi společně s prachem toho dvora a taky jsem k tomu zatemnělému nebi i oči zvedla a jásavě jsem zvolala:

„Nádherné ráno!“

U zdi seděli muži s vyhrnutými rukávy, připraveni k práci, seděl mezi nimi i Jiří Bartoška, taky tak mladý a taky s bílými vlasy, a zasmáli se tomu.

V tom ale na ně a na zeď za nimi zasvítilo mocně slunce, muži se smát přestali, zato já se smát začala a smála jsem se a smála a v tom mně došlo, že se probouzím a já se probudit ještě nechtěla.

Hodila jsem si přes hlavu jeden z těch mnoha polštářů, kterými jsem obklopena, pevně ho pažemi přitiskla na svoji hlavu…

Reklamy

22 comments on “…a chvíli se pod ním dusila

  1. vidoulsky píše:

    A pod kým teda nakonec?

    • Mirka píše:

      Kdoví. Nějak jsem nejspíš padla tváří do toho prachu a pak, lehce přidušená, byla jsem ráda, že začíná další nové ráno v Kobylisích. Byť bez slunce.

      • vidoulsky píše:

        JÁ: Konec konců je to jen planeta, hlavně že je co pít.
        Iren: Milane, nedělej ze sebe drsňáka a nepij už tolik.

        • Mirka píše:

          Ano, jen planeta. Z řeckého „planétés“, tedy tulák. A my na ní takoví maličkatí tuláčci. Zatoulaní.

        • Mirka píše:

          Ty pít můžeš (samozřejmě s mírou, Irenko), Ty ještě zdaleka nemáš ten svůj rybníček vypit. A já taky můžu.

          • vidoulsky píše:

            No zrovna před chvílí jsem usrkl z rybníčku. Šel jsem takhle po Výtoni a najednou koukám – bistro Na břehu Rhôny – aniž jsem chtěl, nohy mne zanesly dovnitř. Objednal jsem si červené, krásná bistřina (servírka v bistru, ne v bystru) mi nabídla několik rozlévaných vín. Z pochopitelných důvodů jsem sáhl po Saint Roch, mělo zázračnou chuť. Dopil jsem decinku a nohy mne jen nerady vynesly zpět na chodník. Zde zázraky pokračovaly. Před bistrem si všimnu, že ve stanici stojí sedmnáctka. Z ní mne upřeně sledovala řidička, přední dveře otevřené. Abych to upřesnil, nestál jsem na stanici, ale opravdu před tím bistrem v ulici Na hrobci. Tramvaj stála na Rašínově nábřeží, ve vzdálenosti poctivých 15 – 20 vinných keřů vzdušnou čarou. Neváhal jsem, rozběhl se, nastoupil a srdečně té dámě na kolejích poděkoval. Dodatečně jsem zkontroloval, zda jsem řádně dopnut, vrtalo mi hlavou proč, nijak jsem přece nedobíhal, jen hleděl směrem k tramvaji? Musela to být nějaká dobrá víla, nebo možná to víno mělo kromě chuti i zázračné účinky. U Karlova mostu jsem ještě jednou poděkoval a vystoupil. V dálce se pohyboval nějaký mužík o holi. Čekala a čekala dokud se nedobelhal. Já potřeboval přejít. Dost netrpělivě jsem čekal a čekal až tramvaj odjede.

            To se stalo dnes, tak kolem půl dvanácte. Pokud dobře počítám, tak po dvanácté mohla ta sedmnáctka projíždět kolem vás. Poznalas to?

            • Mirka píše:

              Jednou jsem na tu sedmnáctku s ženou čekala tak dlouho, že jsem se dokonce zeptala i kolemjdoucího strážníka, neslyšel -li v tom jejich rádiu hlásit na trase sedmnáctky nějakou nehodu.

              Je to jediná tramvaj, která jede až na moji Líbeznickou.

              • Mirka píše:

                Jinak…Bože! Saint Roch! A já znám jen ten nezapomenutelný pramen…

              • vidoulsky píše:

                Nedovedu si představit že by takováhle tramvaj jela jinam než na Líbeznickou. A co ten kolemjdoucí strážník říkal o naší sedmnáctce? Nehoda doufám žádná? Jen dobro trochu překáží na trati?

            • Mirka píše:

              Ten strážník se podobal jednomu herci, co hrává u nás úchyly. Byl nejspíš moc rád, že ho někdo oslovil a tak mi dlouze povyprávěl o policejním radio spojení.

              Sedmnáctka nakonec dojela a já byla jediná, kdo nastoupil. Všichni ostatní už to vzdali a šli do kopečka pěšky. Já ale měla těžký nákup, zlevnili zrovna v Albertu moje oblíbené červené a navíc mi to pěkně uteklo s tím strážníkem.

  2. vidoulsky píše:

    Koukni na gmail

    • Mirka píše:

      Na tom snímku působí pramének trochu perverzně, ale i v tom je jeho podhrobní kouzlo.

      • vidoulsky píše:

        Ono to protéká hroby??? A já to pil! Chuť mi sice přišla trochu funerální, ale stála u toho fronta – točili si to do konviček a někam to nosili. Ted´ už tuším kam a co s tím zalévali.

        • Mirka píše:

          Před staletími byla jen skála a z té skály vyvěral zázračný pramen. Lidem pevnil zdraví a prodlužoval život. Z vděčnosti za ten pramen postavili na kopečku kostelíček, komu jinému než Rochovi zasvěcený, no a kolem kostelíčka pak ze zvyku začali pochovávat ty, co si díky pramenu užívali až do sta.

          Místní farmáři se zlobili, když jsme si nemístně utahovali z pramenu pod hroby. Prý ta skála to jistí.

          Proč si myslíš, že nestárneš? Prostě pils z pravého pramene.

  3. vidoulsky píše:

    Lépe bych to nenapsal. Je teprve 10 tak jsem ještě v posteli. Poslouchám milované radio Plus.

  4. jan píše:

    Mladý Bartoška s bílými vlasy. Doporučuji shlédnout film „Stíny horkého léta“ od Františka Vláčila, 1977.

    • Mirka píše:

      Právě jsem vyklopila bábovku. Povedla se, tak jsem si nalila likér s hruškovou příchutí. Nezvyklé pití, dneska mi ale nějak nedělně zalahodilo, Jane.

      S tím likérem v ruce jsem vstoupila do sítě, abych si vybrala nějaký film na dnešek…už tedy stahuju.

      I když je znám, Stíny horkého léta, samozřejmě. Těším se na…všechny pocity.

  5. jan píše:

    Mirko, na ten film mám takové vzpomínky, že tenkrát mne zrovna pustili z vojny a já se brigádnicky staral filmařům o hucula, který v tom filmu hrál. Celé léto jsem bydlel na Fojtství ve Velkých Karlovicích, kde se to natáčelo. Byl to první Vláčilův film po dlouhé (nucené) pauze a měl jsem možnost jej sledovat při práci. Absolutní soustředění! Občas si dal alkoholickou pauzu a štáb jej nenápadně ochrańoval. Nejsem schopen se na ten film podívat okem nezúčastněného diváka, tak doufám, že se Vám bude líbit..

    • Mirka píše:

      Poznala jsem kdysi horké léto v Beskydech i osamělý statek s jeho lidmi (moji příbuzní) a jejich neuvěřitelnými osudy…o to intenzivněji vnímám ten film, Jane.

  6. Jan píše:

    Mirko, je to už dávno, nicméně si pořád pamatuji, jak mi pan fojt vyprávěl o své mobilizaci, ten pocit z toho vyprávění jsem nikdy nezapomněl, slova už vyvanula. A paní fojtová mi občas usmažila pstruha, co jsem upytlačil v blízkém potoku. I když se tvářila nesouhlasně. Také jsem měl každé ráno čerstvé mléko. Asi jsem pro ně byl takový hybrid mezi pražákem a zemědělcem. Když mě viděli jak se oháním kosou a zapřahám koně. Tohle všechno píšu, abych Vás potěšil, snad aspoň trochu. Vy mne těšíte už roky svojí zázračnou poetičností. Díky, díky. Jan

Napsat komentář k vidoulsky Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s