Smrt

Zdá se tak vzdálená. Jakoby se nás netýkala. Ale v devadesáti? Jaké má člověk pocity, když myslí na smrt v devadesáti?

Každý den o páté nedávám si čaj, ale něco ostřejšího, neboť v ten čas mobilně dlouze hovořím pod staletým ořešákem, jen tam je signál, se svoji maminkou. Tedy spíš maminka hovoří se mnou a já s celou škálou rozmanitých emocí naslouchám. A přitakávám. Tu a tam maminka hovoří moudře, protože jistou moudrost, takovou tu, se kterou se člověk jen tak nesetkává, v sobě má.

Někdy mobil trochu oddálím, i tak slyším maminčin chraplavý hlas a ačkoli jednotlivá slova nevnímám, v pauzách přitakávám a přitom myslím pod tím ořešákem na „Pohádku máje“, jak ve mně pocitově zůstala z doby, kdy jsem ji, „dospívajíc“, četla.

Myslím na „Pohádku máje“, protože větve ořešáku sahají až k zemi a kolem kmenu vytvářejí útulný přírodní pokojíček a já tu mám jedno ze svých křesel.

Maminka, jejíž příští narozeniny budou narozeniny devadesáté, mluvívá o smrti, která ji čeká, možná už zítra, pozítří…

„Mami, takhle to máme všichni, nevíme, co nás zítra čeká…“

„No jo, ale tohle je něco jinýho, já to mám už orazítkovaný.“

Reklamy

6 comments on “Smrt

  1. vidoulsky píše:

    Nelze než závidět. Já již v práci, poklízim si psací stůl a piji kávu. Jak dlouho ještě? Tedy ne v práci ale jako vůbec?

  2. alena píše:

    já si udelala prumer,maminka zemrela v 64,babicka v 91 a jinak na smrt nemyslím,snad to bude Joe Black…….

  3. Vojta píše:

    Pohádku máje jsem ‚jako na potvoru‘ začal číst asi před měsícem, ještě v tom původním, ‚sedláckém‘ vydání…

    Zde stručný děj (www):

    Děj knihy začíná v 70. letech 19. století příjezdem studenta práv Richarda Gregora na bál do Ostrovačic u Brna, kde má strýce faráře. Zde se právě koná bál, na kterém se seznámí s šestnáctiletou Helenkou, dcerou revírníka.

    Ríša žije v Praze, kde studoval práva a bydlel u hezké mladé vdovy. Odjíždí ke strýci na faru, doufá, že spatří Helenku. Ta se mu vyhýbá, nakonec se přesto sblíží, když se Helenka dozví, že Ríša bydlí u mladé vdovy zatrpkne. Ríša se také začne ještě trochu vytahovat nesympatickými světáckými historkami.

    Helenčin otec Ríšovi sdělí, že není rád, že se s ním Helenka setkává tak často. Nakonec se Helenka za Ríšu provdá.

    Vojtěch:

    A kdes Helenko dnes, kdes? Ty! Čistá a voňavá jako jsou lajntuchy naše na moravském slunci Tebou právě nakropené? A kdes, Ríšo, Ty? Kde mlází Tvé milostiplné, tak přecudně rozvrkočené…?

  4. alena píše:

    Paráda,skoro jsem si zhuntovala klávesnici kávou….;-D

  5. Mirka píše:

    Do pocitu nebytí se dokážu vědomě vžít tak silně, že se to vydržet nedá. Hlavně, když v noci nemůžu, kdoví proč, vpadnout do snů, tak si to zvrhle masochisticky občas zkusím.
    Strach ale běžně nemívám. A nemyslím že je to proto, že jsem tak rozplozená. Jen nějak podivně „usmířená“.

  6. ratka píše:

    rozplozeni strach nemivaji. tedy takhle nejak podle sebe 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s