Nepiš už nic do toho vzduchu, lidi se tomu vysmívají aneb Má starost o mou dobrou pověst, maminka

Jistě si přála, maminka, abych se zeptala, jaký lidi a jak že to ví. Jenže já se nezeptala, protože mě to docela pranic nezajímá. Mně stačí, když mám kolem sebe těch svých pár stejně hravých, kteří navzdory svému věku a i postavení:-) berou zdejší „civilizované“ žití s jistým nadhledem.

Zanecháváme naše společné, dojemně bezmocné, stopy v prachu Vesmíru, o kterém si ani nejsme jisti jestli je, alespoň ten, nějakým způsobem věčný.

Dneska je svěže i za vraty. Byla nádherná bouře v noci.

S kávou v křesle pozoruju vlaštovky, je jich tolik, jak s precizní navigací vlétávají a vylétávají z bývalých maštalí a chlévů, vrabčáka, co na dosah ode mě uždibuje z mojí snídaně a holuby, co se mě snaží přimět k tomu, abych jim už konečně nasypala pšenici.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s