No nic, na mě už čeká můj oblíbený Lew Archer

Každý večer se vlaštovky z celého okolí slétávají, krouží nad statkem, mladí hledají druh druha (ach!) a starší si nejspíš vyměňují zkušenosti, kde se jak kterému páru bydlí a ti nejstarší se strachem myslí na ten úplně poslední vlaštovčí slet, na to, jestli jim ještě síly vystačí na cestu do té daleké Afriky. Pro vlaštovky není hranic, tak jako tomu jednou nebude ani pro lidi.

I já mám strach z posledního vlaštovčího sletu, to bude ta chvíle před zimou, která bývá tak dlouhá a ani já nevím…přežiju ji, to je jistý, jenže kde? jak? a s kým?

Nejspíš u krbu s knihami.

Teď je mi ještě blaze, sleduju vlaštovky ve večerním tichu a čekám na netopýry. Chrousti už někam zmizeli.

Ráno jsem pozorovala datla, říkám mu datel, ale je to nejspíš nějaký strakapoud, jenže má červenou čepičku a tak je to pro mě datel, jak s tou svojí červenou čepičkou mocně kmitá, třísky jen lítají. A já jen žasnu, jak tak křehký pták…

Zůstala jsem tu zase s těmi okřídlenými ptáky sama a už se mi stýská po mojí lásce, té mladé, z ještě tehdy…

Bavím se tu ale klipy z života našeho, které natočily dětičky, většinou jsou to videa nepublikovatelná…to by si tedy pedofil smlsnul.

Dojímají mě. Máme to nejspíš v krvi, to zaznamenávání.

První netopýr už vylétl…

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s