Už došlo na ohně. Praskání a žár žhaveného dřeva. Prší už třetí den. Nebo stý? Ale snad i ten déšť zdá se mi…smyslným.
Jeden z těch kamenů, druhý od maličkého okýnka, jakoby zobrazoval mužskou tvář.
Já jsem tu ale docela sama. Zbylo mi tu po Něm jen osamělé lůžko. A nařezané dřevo.
Smutná Čampa mě střeží v tom dešti z výšky.
A holub z promáčené země u vchodu do sklepa, kde déšť zřejmě ztrhl čerpadlo. Jdu se na něj podívat, na čerpadlo.
Uhni holube.
O pár hodin později:
Na chybu v čerpadle jsem nepřišla, zato jsem si udělala pořádný fajrung u lože „svého“, už čtvrtý měsíc, propůjčeného.
Hic, jak za těch nádherných letních nocí, ztracených už.
Krásnou zeď tam máte 🙂 28
Dokonalé číslo, Sedmi.
To ano, dívám se na tu zeď někdy, tak jako jiní na televizi.
Dotýkala jsem jí právě před chvíli. Hřála mě na dlani.
To se mi tam připletlo omylem 🙂 ale je to zajímavé číslo
A stahuju si film Čtyři slunce. To by bylo, aby mi teploučko nebylo.
Slyším jak ten snad i uklidňující, protože z tepla pokoje vnímaný, déšť znovu bubnuje na protější střechy.
Kokosový olej v kuchyni, co zůstával po ty božsky tropické dny tekutý a čirý, začíná houstnout. Navzdory mým ohňům.
Magu
Rozdělal jsem oheň
A do ohně jsem vložil
Krůtí játra
Magu
Básnický Mág byl nepochybně inspirován obrázkem kachlových kamen, na kterých jsem mu v nedávném večeru sama játra ohřívala. Byť prasečí.
Šokoval mě ale péčí o svá játra vlastní, neboť v deset třicet zvedl se od stolu a odebral se do svého podkrovního apartmá. Bylo to tak nečekané. „Vesnicky pan učitel,“ pomyslela jsem si, do kamen přiložila a sama zbytek lahve dopila.
Není to tahle tvář? Z Marsu? Možná budou příbuzný!
Jin a jang. Tahle hvězdná tvář je tváří naší. Naší věčnou tváří.
Kamenná tvář na zdi u kachlových kamen se mění každou minutou podle světla (v kamenné duši). Dívá se na mě pokaždé jinak s jinými svým výrazy, od znechuceného opovržení až k naprostému zbožnění.
A někdy mě jen tak laškovně straší.
Pokusím se ji zachytit znovu, v jejím lepším světle.