svou vlastní píseň zpíííívám
sladkou tesknotu vníííímám
hlavně že nezíííívám
Mráčky vplouvají na moji modrou oblohu, hezounké, bělounké. Vypadají vesele a přesto na mě dýchlo z nich zasmutnění.
Zvlášť z těch za mými zády, když nenápadně vcházím do stínu, aniž bych přitom měnila polohu.
Jakoby sám Bůh dlel v těch hroznech.
Dej, ať nikdy neztratím svoji romantickou duši. Nevím co bych si pak na tomhle světě počala.
Advertisements
Dej ať Mirka nikdy neztratí svou duši..co bych si počala se svým životem ve dnech,kdy se ke mně přibližují jeho temné stíny a kdy já můžu utéct do něžně syrového světa záchvěvů Pražské Češky a „jejích lidí“..
Dokážeš léčit nejen lidská těla, ale i lidské duše, milá Sáro. I Tvoji pacienti Tě musejí zbožňovat. To Tvoje opravdovost za to může.
Tvoje slova na mě působí jak dotek Tvojí dlaně beze slov.
Silných slov se už dávno nebojím :-) I tak jsou jen odvárkem pocitů…
To je krásný..