I beránky to pobavilo, i když být jimi, do smíchu mi moc není. Jenže beránkové se smějí. Budoucnost? Jen přítomným, šťastní, žijí.
Tihle beránci byli odstaveni, aby krvesmilství bylo zabráněno. Nově zakoupený Ferda se už o své ovečky stará, tak vášnivě, že i kus stodoly rozbořil.
Odstavení beránci velice rychle spásli přidělený jim terén, já viděla, jak jim zachutnalo listí stromu, u kterého jsem nikdy žádné plody neviděla. Kam dosáhli, větve okousali, a tak když jsem jim po ránu v županu nesla kbelík s jablky, napadl mě geniální nápad. Zašla jsem pro pilku a jednu tu listnatou větev k okousání se snažila upilovat, už mě ale ruka ve výšce bolela, zrezatělá pila byla tupá. I já byla dost otupělá.
Ale…stála jsem na jakémsi malém kopečku a tak jsem se z toho kopečka statečně odrazila, ve skoku se naříznuté větve chytla, a zůstala na ní v černém županu, rozvírajícím se pomalu jak křídla umírajícího havrana, viset, v naději, že ji vlastní vahou časem dolomím.
A právě v tom okamžiku slyším sousedské:
„Brýpoledne.“
V odpověď větev, na obrázku po levici beránků, praskla.
Moc se mi to líbí,takze sousedé mají povyrazení 😉