O sugestibilitě strachu

Strach mně neovládá. Co se pocitu strachu týče, jsem to většinou já, kdo má nadvládu.

Nebála jsem se zůstávat docela sama celé dlouhé měsíce v každém ročním období na chalupě. I když to „docela sama“ není tak úplně přesné, protože jsem kolem sebe vždycky měla psy.

Chalupu jsem noc nezamykala, v teplých dnech dveře chalupy ani nezavírala, všechna okna dokořán, ačkoli mě Oleg v jednom kuse nabádal, ať se zavírám a zamykám a můj argument, že kdo sem bude chtít vlézt, stejně sem vleze, neuznával a líčil mi, jak lákavé jsou moje dveře dokořán pro psychopata. Jenže já nikdy žádného psychopata v lese neviděla, jen švarného hajného.

I když jsem někdy za noci nad detektivním příběhem zaslechla ránu z pušky, rozléhající se nad lesy, to jak hajný střílel na lišku, dokázala jsem strach ovládnout, jen jsem se na chvilku zachvěla, protože rána z pušky příjemný zvuk není.

Detektivky a horory jsem ale raději v samotě chalupy číst přestala A to po té, co mi zrovna ve chvíli, kdy můj oblíbený detektiv sledoval vraha, co za noci v lesní boudě rozřezával ženské tělo, někdo projel silným světlem baterky postupně všechna otevřená okýnka. Působilo to, jako by kolem okýnek oken projelo auto, ale to možné nebylo.

Odhodila jsem okamžitě peřinu, protože už vím, že pod peřinou se strachu neschováš, obtočila jsem tělo tím, co bylo při ruce a z okénka na celé údolí mocně zakřičela: „Je tu někdo?!“

Nic. Místo aby se hajný přiznal: „Buďte klidná, to jsem já, hajný z vašeho lesa,“ Jen ticho a tma.

Ale tehdy jsem víc než jindy pochopila, že strachu je potřeba neohroženě vyjít vstříc. To moje zakřičení mě uklidnilo.

Ani tady na statku se nezamykám a v tom krásném horkém létu jsem za celou dobu dveře stavení ani nezavřela, mám tu Čampu.

Nebojím se tu, ale včera jsem závan strachu pocítila. Nechtělo se mi usnout, krb vesele plápolal a já si pustila hororový seriál. U filmu se bojím docela ráda.

Jenže najednou jsem pocítila strach doopravdy. Čampa začala na dvoře podivně tiše kňučivě poštěkávat, něco sklouzlo do vany a po té cosi zavrzalo. A ze stěny naproti mně na mě zírala ta děsivá tvář. Zaklapla jsem počítač, zhasla jsem lampičku, abych tu tvář neviděla a… začala se strachy potit pod peřinou. Tu strašlivou tvář jsem viděla pořád i za zavřenými víčky, Čampa začala tiše výt.

Co to tu blbnu?!

Rozsvítila jsem neohroženě lampičku, vyšla na dvůr, kde se Čampa snažila ukořistit ježka, ježka jsem uklidila do bezpečí za vrata a než jsem si znovu lehla, sundala jsem masku ze zdi a položila ji nahoru na knihovnu, tváří dolu. A bylo po strachu.

003

Ačkoli mi to ráno připadalo směšně pošetilé, raději tu masku na té skříni nechám. Maska za noci, jen světlem lampičky osvětlená, vypadá prostě jinak.

Reklamy

2 comments on “O sugestibilitě strachu

  1. Sedmi napsal:

    Taky mám doma dvě takové, z Ghany… Děti se jich taky bály v noci

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s