C’est la vie…

Nebe s ránem teď nemodrá, Slunce i Měsíc se zahalily do světlé šedi, zahrada i dvůr do mlžného mrazivého tichého oparu.

Do skleněných okenních tabulek, kterými ze svého zbytečně širokého lůžka pozoruju zlatavé listí jak smutně hnědne, narážejí ptáci v plném letu, jako by někdo do mých oken občas hodil bramborou. Nelekám se už.

Vešla jsem do chladné ještě kuchyně připravit si snídani a chvilku mi trvalo než jsem rozeznala v těch podivných věcech ležících na dřevěných prknech podlahy peříčka. Ze sýkorky nezbyly ani pařátky. Škoda, Tea by si je mohla dát do sbírky. A ani zobáček nezbyl, jen těch pár delších peříček a já zkusila hádat, jestli patřily koňadře nebo snad modřince?

Do stavení vlétávají ptáčkové nedodělaným ještě pokojem v patře a někdy slétnou ke mně do přízemí. Vylétnout sami už ale neumí..

011

Jako například před pár dny tahle koňadra. Měla větší štěstí. I když, kdo ví?

Sbírala jsem peříčka a kolem nohou se ke mně proplétavě lísala čtyři přítulná neviňoučká koťátka. Předla blaženě.

019

Zamračila jsem se na ně: „Predátoři!“

Někdy nad statkem proletí se strašidelným burácením hrozivá stíhačka. Docela nízko. Přestavila jsem si, jak pouští na střechu nade mnou bombu.

Pohladila jsem koťata.

“ C’est la vie…“

(A pomyslela na Karla Gotta.)

One comment on “C’est la vie…

  1. alena píše:

    La vie est belle……to si ríkám kazdé ráno a radej ani neposlouchám zprávy…..

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s