Snídaně s oběšencem

„To je počasíčko,“ kývá na mě místo pozdravu dobře živený růžolící muž bodře. Dovírám vrata stodoly a podle tónu mužova hlasu a výrazu jeho tváře se snažím odhadnout, jak to vlastně myslí.

Nad umáčenou vsí se bíle vznáší mlha, mrholení kroutí mi pramínky vlasů, z komínů stoupá kouř, je tak tiše, jen hrdlička nečekaně zacukruje.

„Nejste vy ten pán, co pěstuje cibuli?“

„Já pěstuju česnek. Žádná chemie. Hnojim vašema kozama,“ a pobaven mým údivem dodá: „Váš syn mi je dal. Pak je hodim do klobás.“

„Uvažujeme, že si znovu nějaké kozičky pořídíme. Na dojení,“ říkám.

„To je dobrý, takový kozí mlíko. Pro prasata. K praseti berana…umim výborný klobásy,“ a jakoby nasával vůni těch šťavnatých česnekových klobás.

„Prase nemáme, tedy měli jsme dvě maličká, ale ta nám utekla do lesa.“

V tom projíždí kolem poštovní vůz, mávám snaživě pošťačkám, hlavně té, co ji Čampa nedávno děsivě vystrašila a ona se teď bojí i jen k našim vratům. Ta druhá, ta co právě řídí, ta zobrazuje všechno to, co jen si lze představit pod slovem „šťabajzna.“

Jednou jsem jí řekla: „Chlapi tu na vsi musejí z vás šílet.“

„Já objíždím celej okres,“ rozesmála se svůdná doručovatelka, zatímco mi předávala upomínku.

„Kočka, co?“ poznamenám, zatímco muž, oči navrch hlavy, nepokrytě zírá na pošťačku, která vystupuje právě z auta, aby vhodila dopis do sousedovy schránky. Muž oněměle přikývne a pozadu popojde, aby lépe viděl.

Sousedův osel Matěj silně zahýká.

Poštovní vůz odjíždí, muž zvážní, zahledí se do země, a říká:

„Voběsil sem se.“

„To jako že…“ a naznačím gestem oběšence, jen tak tak a málem jsem už, s hlavou visící do strany, i jazyk vyplázla a oči vyvalila.

Muž vážně přikývne: „Holka mi utekla za mladším. Vosumnáct mu je…“

„Ale přežil jste…máte pořádně silnej krk…“ dívám se na mužovy dvě brady a uvažuju, jestli je řeč o partnerce či o dceři.

„Syn mě vodříz.“

„Tak máte alespoň zkušenost, co hned tak nikdo nemá,“ a nezeptala jsem se, zdali uviděl světlo na konci tunelu.

„Hrozný to bylo, krk mě bolel ještě tři měsíce.“

 

 

A dneska ráno, slunce se z modré oblohy odráží od nabílených hospodářských budov, ležím si v posteli, chvíli si tu píšu, chvíli pozoruju holuby na střeše, co se zvolna pokrývá mechem, když někdo zazvoní.

Nechám počítač otevřený, jdu v obrovském pánském černém vytahaném triku otevřít a tam stojí ten muž a nese mi česnek.

„Chodím v tuhle dobu na kafe k (vysloví příjmení nějaké ženy), dneska ale neni doma.“

„Já bych vás pozvala, ale…“ říkám a omluvným gestem dávám najevo své neoblečení. Když se muž nemá k odchodu dodávám: „Aleee…musela bych uvázat psa…a…“

„To bude chvilka, uvázat ho…“ a tak už ani nedodám: „A ani nemám v kuchyni ještě zatopeno.“

Advertisements

4 comments on “Snídaně s oběšencem

  1. Mirka napsal:

    Ráno se mi zdál ten nadpis černo humorně rozverný jen, ale teď večer…

  2. Sedmi napsal:

    Já černý humor ráda… Ale pan asi moc veselá kopa není co…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s