Nejen o bizarní devadesátnici

Doslovné útržky svých mobilních hovorů s maminkou jsem si tu a tam vkládala na FB, kde se ale pro mě staly téměř nedohledatelnými a taky čím dál víc začínám koketovat s myšlenkou, že svůj FB zruším. Jednak mi podivně bere čas bez užitku a jednak mě díky šílenství daného událostmi, žitými spíše virtuálně než reálně, začíná nepříjemně nervovat. A nechat se nervovat, to je to poslední, po čem bych toužila. Zrušit to, co člověka nervuje v samé podstatě sice mnoho nevyřeší, jenže co, jisté řešení to je a lidský čas na Zemi je příliš vzácný.

prosinec 2015

Maminka mi radostně sděluje, že jí pan Šebor, který se stěhuje ze Stodůlek a vyklízí dům, přinesl zadní světla k její škodovce, i s žárovkama.
Chvíli mi líčí pana Šebora, už zestárlého a churavého, zatímco já mám v hlavě obraz přitažlivého muže. S panem Šeborem kdysi hrála máma ping pong, líbil se mi a líbil se mi i jeho syn, kterého mi pan Šebor laškovně namlouval.
„A co ten jeho syn?“
„Jakej syn? Pan Šebor má jen dvě dcery.“
„Myslíš pana Šebora vod Edenu?“
„Jakýho jinýho bych myslela?“
„Ten má přeci syna.“
„Jo ty myslíš starýho Šebora, ten je už dávno pod drnem, já mluvim vo tom mladym, vo tom sedumdesátiletym.“

prosinec 2015

„Sem fandila těm našim holkám (míněno nějaké sportovkyně, o jaký sport šlo jsem přeslechla), čumim na to, napjatá, zblízka – že vy si nepořídíte tu televizi, je to zábava – a vodpadnul mi kus popela, já si toho všimla, ale bylo to napjatý, tak čumim dál…a pak najednou koukám že hořim. Spadlo mi to rovnou na nohavici, v kalhotech díra, no, stejně by je po mně už nikdo nenosil. Von mi pan Řezníček (mámin milý z mládí) vždycky řikal: ´Až budeš stará, nekuř, moje tetička takhle uhořela v posteli.´ A měl pravdu, Řezníček, vono je to riziko, kouřit v tý posteli, když já ale nemůžu někdy v noci spát, tak co bych dělala?…Vono to prej ale pak ve stáří přestane chutnat…tak…čemu se tam směješ?…dyť seš tam sama?“

leden 2016

„Neboj se, já jim zdravě, v devadesáti už to ani nijak jinak nejde. Zrovna sem si v Kauflandu koupila šunku, jela sem si tam pro tabák a pro dutinky, už za tmy, ale v pohodě. Jela sem pomalu, za tmy už tak nevidim. Auta dobrý, ale ty lidi nejsou vosvětlený…počkej…chvilku…smažim cmundu…aby se mi to…ta šunka byla ňáká slaná, tak jsem si jí do tý cmundy nakrájela.“

leden 2016

„Je to se mnou ňáký špatný, chtěla sem vydržet do února, ten důchod až mi zvednou, ale nevim…nemám na nic chuť, nic mě nebaví, jen ty děti…člověk si udělá dvě…a takovejch starostí!…pět, vlastně šest, vnoučat a těch pravnoučat!…jedenáct nebo kolik…a to ještě neni konec…furt myslim na to, aby je ta Čampa, když je taková vostrá, nesežrala, kdyby se jí motaly u žrádla…furt je něco v novinách…už abych měla klid, jednou si vzpomeneš, jakej já budu mít klid.
Do toho května ale nevydržim, máš vůbec něco slušnýho černýho na sebe? když si tak ztloustla? Abys mi nedělala vostudu? Kostel ale vynechte, to stojí moc peněz dneska, jen farář u hrobu, ani muzika nemusí bejt…máš něco slušnýho na sebe…?“

„Mám, ale jenom na léto. Musíš vydržet do léta.“

„Do léta, to nevydržim. Zdál se mi sen, pořád se mi zdají sny a ve snáři, že prej nemocnice a smrt, všechno z toho snáře mi vychází, dřív sem se tomu smála, ale vychází mně všecko. Jako včera, že prej: „zjistíte nepříjemnost“…no a ráno vstanu a zjistím, že sem celou noc svítila v koupelně.“

únor 2016

Chci zase maminku potěšit, připravuju se na další z dlouhých telefonátů, o kterých jsem přesvědčena, že jí prodlužujou život, maminka to zvedne a: „Můžeš zavolat tak za půl hodiny? Teď se hlasuje vo něčem moc důležitym…“ Míněno v Parlamentu.

únor 2016

„Víš kolik má letos únor dnů?“
„To nevím.“
„Já taky ne, mám jen starý kalendáře. Hodilo by se mi tak, aby jich měl dvacetvosum, že by byla blíž ta čtyřka.“
„Jaká čtyřka?“
„Čtvrýho, důchod přece, potřebuju vydržet do čvrtýho, abych vám mohla přidat nějaký peníze.“
„Mami, žádný peníze nikdo nepotřebuje. Radši si je hezky sama utrať.“
Už sice vím, že tohle nesmím nikdy neříkat, nepotřebovat maminčinu podporu a navíc kazit tuhle napínavou hru…o přežití k dalšímu důchodu!
„Co to zase kecáš za nesmysly?“ křičí maminka podrážděně do mobilu: „Každej potřebuje peníze! Já už ale ne…to je přece jasný…(mocně potáhne z cigarety)…každýmu volovi. Víš vůbec že ty naše krásný holky to v tý Americe vyhrály? Taková malá zemička a…voni je všechny porazej…“
Nevěděla jsem, ale horlivě jsem přitakávala.

Advertisements

10 comments on “Nejen o bizarní devadesátnici

  1. Alena napsal:

    Krásně napsáno. máte veliké štěstí, že můžete stále vést rozhovory s maminkou…Obě vás zdravím a přeji ještě spoustu společně nejen protelefonovaného času!! A malinko vám „závidím“. Alena

    • Mirka napsal:

      Občas to chce pevné nervy, když se zásluhou maminky měním během hovoru v „týnejdžra“ a to i fyzicky, tedy mimikou (občas se zahlídnu v odrazu okna) kroutím zoufale očima, tajně vzdychám, kývu tělem, nervózně nohou podupávám, drbu se ve vlasech: „Jojojojóó…“ „Cože?“ „Že jo, mami.´“
      A i hodně trpělivosti to chce, když jsem nucena si po dvacáté vyslechnout recept na vynikající houskové knedlíčky do polívky, „Už si mi to říkala“ nic neřeší.
      A maminka? „Já telefon vůbec mít nemusim, nemusim vůbec s nikym mluvit, to jen kvůli Mirce, ta to potřebuje.“ A má nejspíš pravdu, maminka. Až jednou zazvoním do prázdna…

      • ratka napsal:

        to je přesně jako u nás :-)

        • Mirka napsal:

          Moje maminka to měla se svými rodiči docela jinak. Jak stárli, měnili se se vším všady v její poslušné zbožňující děti, plně na ní závislé. A ona o ně do konce jejich životů s láskou pečovala tak, že víc by to už nešlo.

          • Mirka napsal:

            Prostě si vyměnili role. Kdežto já zůstávám pořád malou, chvílema nezbednou, holčičkou. A maminka milujícím generálem.

            • ratka napsal:

              tak u nás je asi spíš kombinace obou. Maminka ve mě vidí svoji holčičku, a furt mi něco oprašuje, hladí, vytahuje hřeben že mi učeše vlasy a já se teď nebráním. Nechám se opečovat jako plyšové zvířátko a jdu s ní na procházku. A ona jako bývalá učitelka se pořád snaží všecko pojmenovat a vysvětlit jak to má být správně a jací jsou všude lajdáci. a já chabě protestuji… jakože teď už se to tak nebere :-))

  2. Sedmi napsal:

    jé, to je hezký :) já doceňuju svojí maminku až teď, co mám sama děti…

  3. alena napsal:

    Taky závidím^^,moje odesla u z pred 20 roky a já jeste dlouho sahala po telefonu,ze jí zavolám.Zato babicka se dozila 91 let a byla vzdy moje náhradní^^ maminka.Mely jsme to stestí,ze jsme byly spolu az do konce.

  4. Vojtěch napsal:

    Já doceňuju svoji mamču taky teď, babičky už jsou na „pravdě boží“ – Sedmi, navvrhuju Ti/Vám – navrhuju nedělat už „ty-to“ polo-smajlíky – ale —- je Svoboda na Interne/ťě tak třeba si dělej jen tak (na)dále… V

    • Mirka napsal:

      Takže smajlíky jen celistvé?

      Já,se na tu „pravdu boží“ zdaleka ještě nechystám (jestli vůbec) a ačkoli sama pro sebe chystám naopak život ještě mladě pestrý (co se skromností?), věřím, že všem svým mnoha vnoučatům jsem a budu babičkou jedinečnou,

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s