Jak na mě poprvé po deseti měsících promluvil

Nejen v Praze jsou na každém rohu, ale i na kdejaké vísce. Nepostradatelné vietnamské krámky. Kdovíproč v naší rodině v Kobylisích říkáme, že jdeme nakoupit „k Číňánkovi“. K tomu „našemu“ nebo k tomu „dole“ nebo k tomu „uprostřed“. Když jsem o Vánocích navštívila po dlouhé době toho našeho a sáhla po svojí značce, úplně zazářil a pár korun mi ze samé radosti, že jsem na něho nezanevřela, slevil.

I tady, na vsi, kde zrovna v holínkách přebývám, nahradil socialistickou jednotu vietnamský krámek, s mladým pohledným prodavačem jménem Tonda. Všichni ze vsi tedy chodí k Tondovi, jen já tvrdošíjně pořád „k Číňánkovi“.

U Číňánků (rozuměno v mých vietnamských krámcích) mě mají rádi. Jsem zákazník pravidelný, neboť do lidmi a zbožím přeplněných hyper či super marketů (nevím, jaký je mezi nimi rozdíl) vejdu jen pod tlakem velké nouze, abych vzápětí v uličkách s regály přeplněnými barevnými obaly průmyslově zpracovaných potravin upadla pod ostře bílým osvětlením do otupělé apatie.

K Tondovi chodím pravidelně už od května, vejdu se zacinkáním nad hlavou do krámku a poté, co se pozdravíme, já hlasité a zřetelné: „Dobrý den!“ (takhle hlasitě a zřetelně křičím svůj pozdrav na kohokoli na ulici, když tedy kromě toulavé kočky někoho potkám, i na malé děti, aby si o mně nikdo nemohl pomyslel, že jsem nějaká „ta namyšlená z Prahy“), Tonda neodtrhne pohled od napínavé střílečky: „Byé.“

Tak si chodím za zvuku střílečky obchodem až dojdu ke kase a že ať se Tonda nevyrušuje, že počkám, aby ho nezastřelili a myslím to upřimně. Mám Tondu ráda. Ten beze slova pozastaví boj a polo obrácen ke svému notebooku, střídavě mrkaje na kasu a na monitor, zručně markuje.

„Děkuju, nashledanou,“ křičím pak spokojná se svým zbožím v tašce a do cinkání zaslechnu obligátní: „Nshou.“

Já si čas od času,  internetem vzdělaná jak nezestárnout, dávám všelijaké ozdravné kůry a tak se přihodí, že i nějaký ten týden vynechám svoje milované vínečko rudé. A to se právě stalo. „K Číňánkovi“ jsem chodila po tři týdny pro všelijaké drobné nákupy  „byé, nshou“, když jednoho dne Tonda nečekaně stopnul počítač, otočil se na otočné židli docela celý směrem ke mně a dlouze se na mě zadíval. Zůstali jsme tak dlouhou, jak se mi zdálo, vpiti do sebe pohledy, když když Tonda vydechl:

„Vynó necete?“

Reklamy

4 comments on “Jak na mě poprvé po deseti měsících promluvil

  1. Vojtěch píše:

    Tak jo!

    Příspěvek o „Číňáncích“ stojí „za starou belu“

    a sama víš, jak v dobrym to myslim….

    Určitě netoužim se vyjadřovat nijak „politicky“,

    ale o životě „jakej je“ se vyjadřovat zde snad mohe, a tys „na hraně“

    (a klidně vrať ty komentáře ke „kristovi“ – tam jsou pravy emoce – ne ostudy)

    • Mirka píše:

      Na hraně čeho? Ty Vojto jeden.

      • Mirka píše:

        Že by rasismus naruby?

        Někoho dokonce i pohoršuje, že říkám o svých zbožňovaných vnoučátkách „Černouškové“. A že když mluvím o Cikánech, neříkám Rómové 🙂 Jednoho smajlíčka, specielně pro Tebe.

  2. Jan píše:

    Tak Pražská Češka je ten poslední člověk, kterého bych podezříval z rasismu. Vojta to má trošku popletený. Možná by měl sestoupit ze své slonovinové věže a jít si něco zakoupit k číňánkovi 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s