Ta naše vesnička česká

Ještě jsem tu v kraji nezahlídla jedinou, o které bych s čistým svědomím mohla zapět „ta je tak hezká, tak hezká“.

Komunismus se na českém venkově podepsal vpravdě brutálně a zřejmě na jednu dvě generace poznamenal i vkus části porevolučních venkovanů. Cestuju občas autobusem a koukám jim shůry i do dvorečků…

Dneska jsem cestovala s jedním neznámým klukem, co ho pustili z Beřkovic, z Mělníka. Ujel mi totiž autobus do Roudnice, i jemu, já si chtěla sednout k Bystrému Králíkovi a hodinu čekat, ale ten kluk mě vyzval, ať jedu s ním do Štětí, že to pak vezmeme vlakem a tak jsme cestovali ve dvou a povídali si o alkoholu.

V jednu chvíli v tom Štětí to můj průvodce bral takovou zkratkou, že jsem chvíli zaváhala, jestli náhodou nedělám chybu, když ho tak odevzdaně následuju do hustého houští kolem nepovolené skládky, aniž bych tušila, kde je tu vlakové nádraží, navíc koleje vlakové se táhly po straně druhé.

Když jsme přelézali svodidla do těžko proniknutelného houští, plánovala jsem si pro jistotu v duchu onen nečekaný výpad kolenem, který mě v mládí už několikrát zachránil, a o kterém jsem se domnívala, že ho už potřebovat nikdy nebudu. A taky jsem ho skutečně nepotřebovala. Mladý muž z Beřkovic byl opravdu jen gentleman, co se mě moc mile ujal.

Reklamy

13 comments on “Ta naše vesnička česká

  1. Sedmi napsal:

    To jsou dobrodružství teda :-)

    • Mirka napsal:

      Co mě fascinuje, je odevzdaný klid lidí, co si jen tak čekají, někdy i celé hodiny, na spoj. Já na refýži v Praze přecházím neklidně sem a tam, už když mám čekat byť jen deset minu na tramvaj. Tedy přecházívala jsem.

  2. Jan napsal:

    My, kteří tak rádi posedáváme a postáváme, si to čekání na spoj docela užíváme. Nejkrásnější byla prosincová sněhová kalamita v Liboci, tam mi bylo dovoleno sedět v uvízlém autobusu celou hodinu a půl. Nejsme přece na závodech, no ne?

    • Mirka napsal:

      Mně se dvakrát už, pokaždé s jiným člověkem, stala při tom čekání jedna taková věc. Poprvé jsem tomu moc pozornosti nevěnovala, ale když se stejné opakovalo i s někým jiným…

      Posedávat já umím, a dělám to často a s požitkem, jen v pohodlném křesle. Na tvrdé lavici mě to tlačí (jeden z důvodů, proč nechodím do hospod). A tak pochoduju sem a tam, krokem celkem svižným, chvílema sleduju okolí (pokaždé mě něčím zaujme) chvílema se ponořím cele do sebe, jak už se tak nořívám.

      A jak tak pochoduju jednou sem a tam, míjím pokaždé jak sochu stojícího muže a pokaždé, když ho míjím, tak z něho, aniž by mrvou hnul, vyjde tlumené: „hoj“. Pokaždé si mě tak nějak pro sebe pozdravil.

      Když se mi překvapivě stalo stejné jinde s jiným, zastavila jsem se nakonec, podívala se muži do očí, které se dívaly skrze mě a řekla: „hoj hoj“. Jen tvář muže náhle červení zalitá prozradila, že mě vidí a vnímá.

      • Jan napsal:

        No ano, je to tak, jste nepřehlédnutelná, a co více, nenepozdravitelná. Pro postávající jedno požehnání, ale takové znejisťující. A to jsem Vás nikdy nepotkal, jenom četl..

        • Mirka napsal:

          Jste pokaždé tak hladivě milý, Jane.

          Přiznám se, že mě dojímá každý, kdo mě nezná a přesto má dál trpělivost mě číst. Já si tu vlastně, víc než pro předpokládaného čtenáře, píšu tak nějak zkratkovitě sama pro sebe a často vůbec nechápu, jak někdo kromě mě (a těch, kteří mě dobře znají) může těm mým (příliš sebevědomým) „vyvřelinám“ vůbec porozumět.

          • Jan napsal:

            To je právě ten úžas. Čtu knihu napsanou někým ze vzdáleného světadílu a vzdálené doby, a mám pocit, jako bych ten text psal sám. Myslím, že jste naopak zbytečně skromná. Rozumí Vám mnohem víc lidí, než si myslíte.

            • Mirka napsal:

              „Čtu knihu napsanou někým ze vzdáleného světadílu a vzdálené doby, a mám pocit, jako bych ten text psal sám.“ Znám dobře tenhle opojný pocit sdíleného „čirého člověčenství“.

  3. Vojtěch napsal:

    Ach ty česká vesnice

    v Tobě

    ramlovaly se

    čtyry zajíce

    předivoce…

    Pro neznalce: U zajíců a králíků to „sloveso“ znamená „pářit se“.

    Ahoj! V

  4. Jan napsal:

    Na louce při měsíci,
    tančili tři zajíci,
    a ten jeden koroptev,
    ten z nich tančil nejvíce.

    (Christian Morgestern?)

    • Mirka napsal:

      Ta o trychtýřích se mi taky líbí.

      Dva trychtýře jdou noční tmou.
      Těl jejich úzkou skulinou
      proudí jas luny
      klidně, stále
      na cestu
      lesem
      a t.
      d.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s