V tomhle mírném pásmu

Pokorně jsem se vrátila k teplu kachlových kamen.

Je tu prostě pro mě málo slunce. Samozřejmě střídání ročních období je fascinující, zvlášť tedy na jaře a zvlášť tady na venkově, jenže žití pod střechou, to není nic pro mě. Toužím po širém nebi nad hlavou a aby mi pod tím nebem nebyla zima. To je, když Slunce hřeje, pro mě ten pravý luxus. Luxusně zařízený byt a nedejbože snad i kancelář, to není nic pro mě. Jen tísnivé vězení, byť by bylo sebeprostornější.

I co kultury se týče, volím jednoznačně kulturní posezení pod širou oblohou, u ohně. Ačkoli zrovna zítra se chystám do Velkoměsta k Medvídkům a před pár dny i já chodila od hospody k hospodě s undergroundovýma rockerskýma máničkama, jejichž věk v průměru činil kolem šedesáti let a jejichž oblečení nedoznalo za celá dlouhá desetiletí pražádných změn, i vlasy jim rostou jako kdysi, snad že je dneska už můžou mít ještě o něco delší, jen barva těch vlasů se trochu v čase proměnila. Jak za starých časů chrlí hlášky ve veřejné dopravě a uvádějí tak počestné občany do rozpaků a i mě tím pádem taky trochu, i když jinak vizuálně mezi ně zapadám jako žádná jiná.

No nic, musím jít už přiložit a to navíc ještě nemám pořádně čím, nejde mi nějak rozjet pila. Tak aby mi ta kamna nevyhasla jako to Slunce.

Advertisements