Už o Něm můžu psát

Po čtyřiceti letech po maturitě, i s naší třídní paní profesorkou Lídou, pro kterou zůstáváme přátelsky nezapomenutelní nejen proto, že jsme byli jejími prvními studenty, ale i proto, že jsme byli třídou, slovy samotné paní profesorky „velice vyhraněných silných osobností“, čímž mi jednoduše naše paní profesorka vysvětlila, proč jsme vlastně za ty čtyři roky nevytvořili „jednotnou třídní partu“, jak bych si tehdy přála, ale skupinky značně odlišných mini partiček a osamělých jednotlivců.

Dneska ovšem, po všech těch letech setkávání, už jsme se „partou“ stali, ačkoli žádný z nás se vlastně nijak radikálně nezměnil, ba naopak, zůstáváme si stále podivuhodně podobní. To s věkem přicházející pokora k životu, který prostě nekonečný není, nás k sobě stmelila, stmeluje a bude stmelovat čím dál tím víc, už i pro to, že nás bude čím dál tím míň, jak už i dneska tomu je.

Když nás „uctivě“ od Medvídků vypoklonkovali, pár nás pokračovalo, jako pokaždé, dál. Já, samozřejmě, zůstávám až do konce s těmi posledními, s tím posledním, a nikdy toho nelituju.

Tak tomu bylo i onehdy s Jindrou. Chtěla jsem sem vložit odkaz na článek o tomto svém posledním setkání s ním, spot, který by mohl být námětem k scénáři rozkošného tragikomického příběhu, jenže tenhle můj spot skončil, stejně jako desítky jiných dalších fotografiemi doprovázených, v nenávratnu, kam jsem je nedávno všechny omylem jedním kliknutím navždy z blogu odeslala, čímž jsem se trápila jen chvíli, ale dneska mě to mrzí hodně.

Vyprávěla jsem svůj příběh s Jindrou z diskotéky v Karlových lázních i včera všem a zakončila ho slovy, však on nám to Jindra dopoví, až přijde.

„Nedopoví, protože Jindra už nepřijde…“

Centrum Prahy včera v noci šílelo, zřejmě tak šílí každé teplé noci a je to šílení bušící, které přehluší nejen slova, ale i myšlenky.

Přesto to Otto nevzdal a tak jsme si dali dvě lahve vynikajícího šampaňského tam, kde si rozumní lidé šampaňské neobjednávají a pak mě i statečnou spolužačku Zuzku, kterou pár hodin po té čekali v ordinaci její pacienti, rozvezl do našich domovů.

Díky, Otto, za všechno…

Já v tom svém domově už dlouho nebyla, ale, díky Lety čekala mě dokonale připravená ložnice, ovšem bez těch mých oken do nebe, na nová zatím nezbyly při výměně střechy peníze a ta stará, která jsem nikdy nezavírala, ta tam už vrátit nešla.

Tak jsem v naprosté tmě, emočně vybičovaná k bdělosti, poslouchala ranní zvuky periférie, tak odlišné od těch, které slýchávám tady na venkově, který se už rok stal mým, snad opět jen přechodným, šťastným domovem.

Usnula jsem jen na pár minut a osvěžena, překvapivě až zázračně bez náznaku kocoviny, jsem časně vstala, abychom, po krátkém posnídání s Lety a Martinem, který za pár dní opět odlétá na dva měsíce za prací do svého domu v Africe, odjeli s Olegem, který měl dojemně celou noc telefon u hlavy, aby pro mě mohl kamkoli dojet, sem do Ráje.

Před tím ale sjel ještě, zatímco já si dávala blaženou horkou koupel, do našeho už oblíbeného řeznictví pro zbožňovaný bavette, abychom pak strávili nádherný celý den venku a za ptačího zpěvu a žabího brekekeke popíjeli dobré víno (co mi U Medvídků chybělo) a pojídali Olegovy skvostné saláty (celer nakrájíme na velice drobné proužky…atd.) a skvostné, na přenosném plynovém vařiči připravené flank steaky, co dobře udělat hned tak nikdo neumí, ani já ne.

 

P.S. Nechápu Jano D., jak jsem mohla na ten svůj poslední maturitní předmět zapomenout. Nic jiného to přece nemohlo být než Řezníčkova biologie! Došlo mi to hned ve chvíli, ve které Jana H. roztomile popisovala, jak jsem krásně uměla namalovat muňku, držící se pevně ručičkou svého chlupu.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s