Drsná venkovanka

Byl to pan Kohout. Staral se o svoje slepičí hejno starostlivě jak kvočna o svá kuřátka. Neuvěřitelně, dojemně. Našel-li nějaké chutné větší sousto, nenechal si ho pro sebe, ale rozkloval ho na kousíčky a přivolal k němu hystericky chtivé svoje svěřenkyně. Nemohla jsem tomu uvěřit, když jsem to poprvé viděla a tak jsem to pak ještě mnohokrát vyzkoušela, třeba i s vařeným masem, po kterém je veškerá drůbež jako divá (a i jako divá snáší). Dokud slepice neměly dost, náš neuvěřitelný kohout si ani nezobl a jen, jak neohrožený strážce, hlídal, aby jeho zobající harém nikdo nerušil. Tenhle okamžik jsem zachytila na prvním obrázku. Kačer s kachnami, ti neměli šanci vůbec, ti museli čekat, až co zbyde.

Večer Kohout nahnal slepice do kurníku, sám ulehl do jeho vchodu, svým tělem ho uzavřel a tak spal celou noc.

Když jsme pak slepičí hejno rozšířili, malý dřevěný kurník uzavřeli a nechali drůbeži prostor v chlívku zděném, slepice panikařily a bylo neuvěřitelné pozorovat Kohouta, jak je organizuje, dokud každá slípka nebyla na svém bidýlku. Když pak některá zmateně zase vyšla ven, vyběhl za ní, káravě ji klovl a zahnal nazpátek.

Dětičky jednou dvířka toho malého dřevěného kurníku otevřely a nechaly je tak. Část slepic tam podle svého starého zvyku nalezla a část, ta mladší, se usadila v kurníku novém, zděném.

Náš Kohoutek si nevěděl rady, nešel tam ani tam, ale usadil se tu noc na zídce mezi oběma kurníky. A to se mu stalo osudným.

Když jsem to ráno vešla do výběhu, všimla jsem si hned bíle opeřeného mohutného těla, jak tam bezvládně leží v trávě, ani se mi nechtělo k němu přiblížit. Jenže, musela jsem.

Ležel tam na boku, tak nějak placatě ztuhlý, s krkem pečlivě ohlodaným na kost a s deformovanou, podivně maličkou hlavičkou bez pyšného hřebínku.

A víte, co jsem udělala? Něco, co bych do sebe nikdy neřekla. Člověk vlastně sám ani neví, co v něm všechno dříme. A vůbec, člověk je tvor neuvěřitelně přizpůsobivý, když na to přijde. Já tu těžkou ztuhlotinu zvedla za obrovské chlupaté pařáty, donesla jsem ji do stavení, položila do dětské vaničky, uřízla holý krk se strašidelnou hlavičkou,  zalila vřící vodou a oškubala našeho Kohoutka do hola. Pak jsem z něj něj vyjmula všechny vnitřnosti, pečlivě ho umyla a strčila do mrazáku. A on tam teď čeká na mistra kuchaře, co za mnou zrovna jede, aby ho připravil po francouzsku na víně, jak to on tak dobře umí.

(„Pohřbíme aspoň tu jeho hlavu,“ poplakával Atanášek.)

 

Jen mě mrzí, že jsem nestačila, jak jsem si to plánovala, natočit našeho Kohouta mocný hlas. Na něj žádný z přestavlckých skřehotálků nemá. Ten když po ránu zakokrhal, rozproudila se i mně krev žilách.

Zanechal tu po sobě potomka. Není bílý jako jeho otec, ale pařáty má chlupaté stejně. Tak uvidíme, jaký pán slepičího harému z něho vyroste, jestli ze svých chráněnek i on vychová pořádné kvočny, co na jaře vysedí spoustu kuřat.

Silný asi bude, z nejmíň padesáti kuřat přežil totiž jako jeden z mála. Na predátora, co sežral i všechna naše kachňata, už jsme nastražili past.

Reklamy

12 comments on “Drsná venkovanka

  1. Liška píše:

    To je zajímavej Kohout! Takovej ochranitel.
    A jakou past máte a na koho?

    • Mirka píše:

      Byl, Liško. Ochranitel a navíc sexy.

      Taková past, že se zavře za zvířátkem a ty s ním pak můžeš naložit podle svého…třeba ho odvézt někam do lesa. Je to past na kuny, ale uvidíme, kdo se chytí…zatím jen tři potkani. Člověk by mouše neublížil, ale když Ti někdo roztrhá desítky kuřátek a kachňátek, vylíhnutých z vajec, na kterých kvočny a kachny tak dlouho trpělivě seděly…

  2. vidoulsky píše:

    A kdo ho vlastně vokousal?

    • Mirka píše:

      Pokud bych to napsala, byla by to jen domněnka. Nevím, kdo ho dostal. Ale vokousat mu tu jeho pyšnou hlavu mohl pak už kdekdo, od potkana po vlastní slepice.

      Celkem nám zmizelo během léta a podzimu cca 60 kuřátek a kachňátek, katastrofa. Nastražili jsme past na kunu, ale zatím jsme do ní nachytali jen potkany.

      Já ale viděla dravce, jak loví našeho holuba. A když přelétali nad slepičím a kachním výběhem, kde jsem se právě nacházela i já, všechna ta drůbež úplně zešílela a málem mě porazila, jak se hnala úprkem do úkrytu.

      Ten dravec sedává teď v zimně na zahradě na trampolíně a kouká.

      Soused mi říkal, že jinému sousedovi káně ulovilo slepici a oba je pak chytil jejich pes. Káně přežilo, tak ho odnesli k hajnému na vyléčení. Tedy tvrdil, že to bylo káně, já neodporovala, vesničanům zkušeným neodporuju nikdy (už ani když „střílejí“ uprchlíky), ale znám káňata z hor, miluju ten jejich zvuk, co ho vydávají a ten tady neslýchám. Tipovala bych to na jestřába. Bydlíme pod lesem.

    • Mirka píše:

      V každém případě, v konečné fázi jsme ho vokousali my, lidé, při skvostném novoročním obědě, který připravila Lety po angolsku. Bylo nás patnáct a ještě zbylo na šestnáctého, co zůstal ochořelý v Kobylisích. Takový ho byl kus. Toho kohouta.

  3. Vojtěch píše:

    Kohouta jsi vykreslila dosti naturalisticky a věru podařeně (bude přeci teď ten ‚z-řeckej rok Kohouta‘..?) na to, abych se právě proto nezeptal na to, kdo toho kohouta vlastně …. – co tedy bylo tou finální příčinou toho jeho ‚smrti’….(?) … – než-li jste ho pak – ve finále – po angolsku zbaštily… O žádných ‚pastích‘ není v původním příspěvku zmínka, tak mi tam (v tym samym příspěvku) zůstávají určité zásadní ‚delikty‘ fatálně neobjasněny… (To snad byl „autorský záměr“…? Ale třeba jsem to vše jen četl nějak ne-dostatečně-pozorně.) K+M+B (V)

    • Mirka píše:

      Christus mansionem benedicat.

      Našemu domu bíle na vrata jsem nepožehnala, i když chvíli po stavení křídu, byť nesvěcenou, jsem marně hledala.
      Tak díky za to požehnání alespoň dómu tomuto.

      Ano, po šedesáti letech opět nastává rok Ohnivého Kohouta. Můj rok. A i když se na Nový rok nemá jíst žádný pták, by štěstí neuletělo, my si barbarsky připravili právě tohoto kohouta nejohnivějšího a pěkně po černošsku.

      (Ale četls maličko nepozorně, Vojto. Píšu o pasti i nevyjasněném vraždění.)

  4. Vojtěch píše:

    Proč mně lidi – sakra – „nerozumějí“ … ?

    (‚eufemismus‘)

    Protože píšu (jasně, že o enem Sobě) takový-hle (například) věcy:

    +++++

    Když mám hlad

    musím se najíst,

    a když třebas aji nemám co jíst,

    musím se přeci najíst…

    Ahoj

  5. Vojtěch píše:

    Jasně-že!

    Pochvala potěší, hlavně to čtyřverší, pokud je tedy / dostatečně živý… (to čtyřverší)…

    (Vždycky se, ostatně, snažím psát „živě“, což nakonec – obaja my dobře – víme, víme, víme !!!)

Napsat komentář k Mirka Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s