Dva tisíce šestnáct. Dvatisícešestnáct. Dohromady vysloveno, to je tedy tíha. Rok zmatku, zmaru, nenávistí. Tenhle rok musel nevyhnutelně poznamenat i ty největší šťastlivce na Zemi.
Pravdivě a dopodrobna rozebrat, co se to tu vlastně děje, na to už, myslím, žádný expert světa nestačí.
Jsem ráda, že je dnes poslední den toho rozpolceného roku, optimisticky (zas a znovu) totiž věřím v rok další. Rok 2017. Zní mi tak lehce…navzdory.
Už jsem roztopila v krbu i v kamenné peci, snědla dva banány a uvařila si zelený japonský čaj. Tuhle noc jsem spala jen málo a přemýšlela hodně. K vysvobozujícím závěrům jsem ale nedošla.
Dnes nás tu bude šestnáct a budeme oslavovat, že jsme tu spolu.
„Těším se na všechno, co nás čeká,“ napsala bych, ale musím napsat:
„Těším se na všechno dobré, co nás čeká.“
A věřit, že nás nečeká…
Au! Poznamenal. Globálně i osobně. Přesto též optimisticky věřím v lepší rok 2017. Ať se stane!
Hodně zdraví, štěstí a pohody přeji.
H.
Všechno dobré i tobě…