Zas a znovu

Nepíšu. A to je mi divný. Jedenáct let, den co den, psaní jak droga. Alespoň pár slov, jedno o čem a pro koho.

Třeba jen, že jsem se právě probudila, pro někoho, kdo se taky právě probudil.

Tak jsem se právě probudila. Probrala jsem se do pondělí, které mě už dávno nestraší a dosnila poslední podivný sen tající noci. Sen zprvu napínavě nebezpečný, pak už jen nebezpečný, napětí se vytratilo, nic se nedalo vyřešit a zkáza taky nepřicházela. Takové mučící perpetuum mobile, které možná děsí dál, i když já se probudila už docela.

Do krbu, co nikdy nevyhasíná, jsem přiložila čerstvou jabloň, obrovské syrové poleno mechem obrostlé. Vzplálo okamžitě, na řežavých uhlících hrušně, taky čerstvě poražené, kterou jsem přiložila v noci, po posledním prožitém filmu domácího kina a poslední sklence červeného vína.

Dneska se zase nejspíš neučešu, ztratila jsem kartáč a jiným svoje vlasy rozčesat neumím. To ale nevím tak docela určitě, protože s jiným jsem to ještě nezkusila.

Vypila jsem sklenici teplé vody s jedním vymačkaným citronem a snědla hrst goji, abych si mohla vypít bez rizika kávu, a já si udělala, ne poprvé, turka a osladila ho xylitolem.

Vychutnávám si ranní sladkou chvíli samoty a kazí mi ji jen vědomí, že mě každou vteřinou může, ale nemusí (nad tou náhlou nespolehlivostí jen bezmocně žasnu) prozvonit pracovník, tedy spíš zaměstnanec by na něj sedělo a já půjdu neučesaná v kožených pracovních holinkách zateplených filcem a v županu s napíchanými dřevěnými pilinami, jak to dřevo nosím v náručí, uvázat Čampu a otevřít tomu zaměstnanci tak jak jsem a tím pádem budu mít nepříjemný pocit, že mu pokazím pracovní morálku.

Volám mámě, máma popotahuje s cigarety a zas a znovu:

„Je to tu (míněno na světě) už děsná votrava, už mě to tu samotnou (není sama) všechno strašně nudí. Jsem už jen zvědavá, jak to tu dál všechno bude, jen ta zvědavost mě tu drží…“

Napadá mě, že já tolik zvědavá už vlastně ani nejsem, že o budoucnu vlastně už ani nepřemýšlím a i když mě taky občas přepadne malátný pocit prázdnoty (z vloudivšího se pocitu marnosti), kterému máma říká nuda, že mě baví i tahle prostá chvíle, všechny chvíle.

A pak, jak proutkem mávnutí, se změní tón mámina hlasu a ona mi začne náruživě vzrušeně líčit svoji noc, líčí mi ve zkratce, která se mi zdá nekonečně dlouhou, vystoupení politiků v parlamentu, jak je celou noc ze záznamu sledovala, s cigaretou a černým kafem v peřinách s vetchým povlečením.

„Neměla bys kouřit v noci v posteli,“ chci ji říct, ale neřeknu. Ví to, říkával jí to už kdysi její dávný milenec, jehož stará tetička se svou poslední cigaretou v posteli uhořela.

 

Pracovník pracovat nepřišel. Přemýšlím, jestli jsem se natolik dotkla jeho ješitnosti, když jsem ho ztepilého, o osmnáct let mladšího, odmítla, protože on mě chtěl, jak mě tu vídával osamělou, ve sto let staré drátěné posteli od podruha, a pro tu uraženou ješitnost, že přestal pravidelně docházet a nebo možná mě chtěl, ačkoli na to nevypadal, jen z vypočítavosti, že bych mu mohla snad od práce odlehčit. Možná je ale všechno jinak, domněnkami se zaobírat nemá smysl, to si říkám a přesto, zas a znovu, se jimi zaobírám.

Reklamy

8 comments on “Zas a znovu

  1. Mirka píše:

    O něco později mluvím znovu s maminkou a ona po té, co dovypráví příběh jedné její dávné přítelkyně, praví:

    „Vono to vypadá, že v životě je jenom ta láska a pak už jen hovno…hovno…hovno…“

    (Ta tři poslední slova vyřčená s jakousi zvláštní posmutnělou něhou.)

  2. To se dobře čte!ad komentář1
    a byl důraz na to, že to jen „vypadá,“ anebo na „hovno hovno“?

    • Mirka píše:

      Máma mi (ne poprvé) povídala o ženě, kterou i já kdysi znala, ženě, která „měla v životě všechno“. Muže, dvě dcery, malého synka roztomilého, milující rodiče, vilu starobylou, dobré postavení v práci. Byla to lékařka z vážené lékařské rodiny. Zamilovala se ale vášnivě do jiného muže a všechno to co měla, opustila. Včetně svých dětí. Láska k jinému muži ji naprosto pohltila a všechno ostatní pozbylo pro ni smyslu. Jenže ten drahý jí tak muž ji opustil a ona, ačkoli se mohla vrátit do svého minulého života, neudělala to, začala pít, z nemocnice, kde pracovala, ji vyhodili a od té doby o ní máma nic neví.

      Důraz tedy byl na ta tři slova. Ne že by to tak jen vypadalo, ale jako by to tak bylo. Což mě zrovna od mojí mámy, která žila prakticky po celý život sama, plně oddaná svojí práci, dost překvapilo. „Překvapilo“ je slabé slovo.

      Jinak, Liško, dnes jsem, jaká náhoda, opět obdivovala Tvůj jednoduchý, zkratkovitý a přitom tak výmluvný komiks.

      • Liška píše:

        Jé, díky za odpověď, Mirko.
        Já si říkám občas, jestli je to takhle fajn, být sám, je to pohoda – anebo jestli je to pohoda jen proto, že pořád je ve vzduchu možnost tý lásky. Nebo ta láska je ve vzduchu. A pak si řeknu: jestli láska jako taková je OK, k různým lidem včetně sebe, anebo jestli láska k jednomu muži je to ono a bez ní by se mi nevytvořila ta láska další.

        • Mirka píše:

          Láska je samozřejmě pojem široký a prý je to taky sám Bůh 🙂 Maminka ovšem mluvila o té lásce v páru, k muži, čímž mě tedy překvapila hodně.

          Myslím že bez ní, tedy bez té lásky k jednomu muži, by se Ti ta další vytvořila 🙂 Myslím ale taky, že ta nejmocnější a nejdůležitější je láska k sobě. Na tuhle lásku se všechny další lásky nabalují snadno.

          Být sám může být pohoda, ale snad opravdu jen když ta možnost lásky pořád v tom vzduchu je. Tohle všechno jsou samozřejmě jen moje subjektivní pocity, znám šťastné lidi, kteří žijí bez partnerské lásky a ani ji snad nehledají a to i přesto, že jsou mladí.

          Já teď žiju už dva roky „sama“, tedy bez stálé fyzické přítomnosti partnera, stalo se to tak jakýmsi osudem, a stalo se to tak poprvé od mých devatenácti let. Dříve jsem si přávala být sama (jistě na rozdíl od většiny žen), ale to nejspíš jen právě proto, že ta láska kolem mě by se dala krájet a já si toho byla moc dobře vědoma.

          Tenhle můj „samotářský“ život způsobuje, že si můžu svého partnera dál idealizovat 🙂 a náš kontakt na dálku samozřejmě zintenzivňuje přitažlivost docela jinou než kdybychom žili stále vedle sebe, k čemuž pravděpodobně časem opět dojde, protože ve stáří (ke kterému mám ovšem ještě hodně hodně daleko) jde pak zřejmě víc o oporu a závislost než o vášnivou lásku.

          Ale kdo ví, jak všechno bude, už dávno do budoucnosti nehledím, neplánuju nic, protože život mě tolikrát překvapil, tolikrát se obrátil nečekaným směrem, že plánování se stalo pro mě jen ztrátou času.

          Já mám samozřejmě obrovskou devizu ve svojí úžasné, výjimečné až (jak soudím podle svého bližšího i širšího okolí) rodině. Miluju partnerky svých synů stejně jako svoje syny, berou mě spíš jako svoji kamarádku a svoji lásku ke mně mi dávají znát. I tahle láska je jak povzbudivá droga…

          • Mirka píše:

            Mimochodem, právě teď já a On vedeme spolu vášnivou politickou debatu. Ne ve všem se totiž shodneme. Na dálku je to mnohem snazší, vést tyhle debaty 🙂
            Když jsme spolu, zmínka o nějaké politice nepřichází v úvahu.

            • Mirka píše:

              A právě teď je cestě ke mně, strávíme tu společné dny až do neděle, veze mi klády z Kobylis, došla mi polena.
              Sakra, nestačím si umýt vlasy…a…neměla jsem při té včerejší debatě být tak ostrá 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s