Ve světě tvořeném lidským rozumem

Od malička se mu snažím, jaksi upoceně, přizpůsobovat. Životu sešněrovanému člověčími předsudky v pozoruhodném světě zázraků.

Tuhle fotku mých, z mírného počátku jara divoce se radujících, sedmi starších vnoučat z devíti, mi Aleš poslal právě ve chvíli, kdy jsem bezmocně tiše brečela nad záběry chemickými bojovnými zbraněmi udušených a dusících se nevinných dětí syrských.

Jaro je tu

Jestli snímek polonahých dětí můžu veřejně publikovat, jsem se autora pro jistotu nezeptala.

Za dětmi rozradostnělými nejen jarem, ale i chvílí nabyté svobody bez zbytečně tvrdých školních škamen, skromně rýsuje se ona slavná hora, na kterou migrující praotec Čech vystoupil, by spatřil onu zemi zaslíbenou, zvěře a ptáků plnou a se svou družinou se tu dle své libovůle usadil. To se tehdy mohlo.

(Reálným předobrazem této mýtické postavy, praotcem Boemem, tedy Čechem, byl prý ve skutečnosti Segoves, synovec keltského krále Ambigata z Galie, se svou družinou. To už tak ve světě lidí bývá, že všechno je jinak.)

I já jsem ve stávající etapě svého života pod Řípem usazená, do slova a do písmene usazená, a i já se, navzdory všemu dění, jak nevědomý prosťáček bláznivě raduju z přicházejícího konečně už jara. Včera ve smyslném podvečeru za večerního zpěvu jarními vášněmi naladěných ptáků, pozorovala jsem ze svého zahradního lehátka (s potlačovanými výčitkami, že nejsem právě v tuto chvíli v Praze) první hejno jiřiček, s laškovnou veselostí poletujícího modrou oblohou pod křižujícími se a zvolna se rozplývajícími dlouhými bílými stopami letadel, ve kterých jsem ještě nedávno toužila upíjet svůj drink.

Je nové ráno a já za kohoutího kokrhání snídám banán na nejspíš už před sto lety pohodlně proleželé drátěné posteli, jenž mě noc co noc objímá i s mými sny, které mě za svítání překvapují nejen svojí živostí. Tuhle mojí postel, vlastně to co z ní zbylo, tedy dřevěný rám s kovovou drátěnkou, jsme předminulé léto s Lety snesly po dřevěném chatrném žebříku z domu podruha, neobývaného už od osudného roku osmačtyřicátého, z domu, kam nevedou žádné schody, protože se zbortily, když je nikdo skoro tři čtvrtě století neudržoval.

A jak tak píšu o té svojí posteli, vloudilo se do mé, z rána ještě bystré, mysli vzpomenutí na lidi, co je znám a co při zakládání svojí nové rodinky vyházeli z rodičovského domu všechen bytelný nábytek po předcích, aby si na půjčku zakoupili nábytek nový, moderní, dřevotřískový. Postel se pod nimi záhy propadla a tak si na další půjčky zakoupili další a pak i další zařízení, až se stalo, že všechny ty půjčky s rychle rostoucími úroky už nestačili splácet a díky následné exekuci přišli o část domu, která jim patřila. A tak jim zůstal jen ten rozviklaný nábytek a vztek. Na koho ale?

O tom jsem ale psát nechtěla, tenhle spot, inspirovaný jarem zářící fotografií dětí, měl být dalším ze série mých romantických výdechů na planetě zázraků. Jenže moje myšlení nějak nedokáže zůstat v téhle době apolitické. A to je taky důvod proč já, která jsem dříve psávala každé ráno, už tak dlouho nic nepíšu.

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s